Lemkové
Šablona:Infobox etnické skupiny Lemkové (ukrajinsky Лемки, slovensky Lemkovia) jsou rusínské etnikum žijící ve Lvovské a Zakarpatské oblasti (Velkoberezňanský rajón) Ukrajiny, v jihovýchodním Polsku a (většina) v Prešovském kraji na Slovensku.
Název
Slovo „Lemkové“ vzniklo v 19. století v polské společnosti a mělo původně ironický význam („lem“ v rusínském dialektu znamená „jen“), ale samotní Lemkové označovali sami sebe za „ruský národ“, Rusíny, „Rusnáky“. Na přelomu 19. a 20. století přijali název Lemkové za vlastní[1]. Před 1. světovou válkou se za Lemky pokládalo rusínské obyvatelstvo Nízkých Beskyd (polsky Beskid niski) - v pásmu širokém 10-25 km, od Popradské doliny až k údolí řeky Oslawy; a východního Slovenska - až k Vihorlatu a Spišské Maguře - vše na území tehdejšího Rakouska-Uherska.
Historie
Národní sebeurčení Lemků na konci 19. století mělo několik proudů - „staroruský“ proud se hlásil k tradici Kyjevské Rusi a vzhlížel ke kultuře zidealizovaného Ruska, ukrajinský proud naproti tomu Lemky pokládal za slovakizované a popolštěné Ukrajince[1]. Lemkovská otázka se vyhrotila těsně před 1. světovou válkou. Rakouské orgány se obávaly zneužití lemkovských sympatií k Rusům při postupu carské armády, a proto se snažily Lemky zastrašit - počátkem srpna 1914 bylo v Haliči uvězněno kolem jednoho a půl tisíce Lemků (kněží, učitelé, politicky aktivní sedláci) a polní soudy je odsuzovaly k smrti[1]. Na podzim 1914 ovládla haličské Karpaty ruská armáda a Lemkové se v této situaci snažili získat politické výhody, avšak po gorlickém průlomu se oblast vrátila pod rakouskou správu a došlo k další vlně pronásledování Lemků.
Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Československa a Polska bylo dosud volně průchozí území obývané Lemky rozděleno mezi dva státní celky. Lemkové proto začali jednat o svém sebeurčení. V polské vesnici Florynka se 5. prosince 1918 konalo patrně první shromáždění Lemků v historii (kolem pěti set představitelů sto třiceti haličských vesnic a delegáti z USA a ČSR, zástupci polských státních orgánů), na němž byla zvolena Hlavní rada Lemkovska[1]. Vůdčími postavami lemkovského hnutí se stali Dr. Jarosław Kaczmarczyk a kněz Mychajło Jurczakewycz. Nebyly však určeny jednoznačné cíle hnutí - jedni chtěli připojení k „Velkému Rusku“, jiní k Ukrajině, jiní k ČSR a rovněž se objevil požadavek na nezávislý karpatorusínský stát s hlavním městem Prešov nebo Užhorod. Situace se záhy zkomplikovala po vypuknutí polsko-ukrajinské války a obsazení Ukrajinské lidové republiky. Od konce ledna 1919 se v Lemkovsku konaly manifestace za sjednocení s Rusíny v ČSR, Polsko se však nemínilo území Lemků vzdát a Československo nemělo zájem o jeho ovládnutí[1]. V březnu 1919 byli přední představitelé lemkovského odporu (včetně Jurczakewycze a Kaczmarczyka) uvězněni. Soud v Nowem Sączi je sice osvobodil, přesto snahy o sebeurčení Lemků skončily neúspěchem.
Během druhé světové války byly karpatské rusínské oblasti zpustošeny frontou a následnou občanskou válkou. V roce 1945 byly rozděleny mezi Polsko a Sovětský svaz. Na jaře a v létě roku 1947 byla většina polských Lemků vysídlena do západního a severního Polska (Dolní Slezsko, Pomoří a Mazursko) v rámci operace Visla (též akce W). Území Lemků tak bylo prakticky vylidněno. Návrat v letech 1957−1958 byl povolen jen nepatrné části a oblast postupně osídlili Poláci.
Současnost
Část Lemků se hlásí k ukrajinské národnosti, část k rusínské. Při polském sčítání lidu v roce 2002 se k lemkovské národnosti přihlásilo přibližně 5 900 osob. Na základě lemkovských dialektů polských Beskyd byla kodifikována polská varianta rusínštiny, na základě lemkovských dialektů na Slovensku byla roku 1995 kodifikována slovenská varianta.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e KROH, Antoni. Zápas Lemků o sebeurčení. Dějiny a současnost. Duben 1992, roč. 14, čís. 4/92, s. 26-27.
Externí odkazy
- Zjednoczenie Łemków − stránky občanského sdružení Lemků v Polsku (polsky)
- Lemko.org − vše o Lemcích (anglicky, polsky, rusínsky)
- lemky.com − internetový rozcestník zaměřený na lemkovské reálie (ukrajinsky, anglicky)