Přeskočit na obsah

Utrakvismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(rozdíl) ← Starší revize | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější revize → (rozdíl)
Obraz vytvořený kolem roku 1470 pro hlavní pražský utrakvistický kostel Matky Boží před Týnem zobrazuje Krista Bolestného, jak sám sebe v eucharistii dává pod obojí způsobou (z boku vytahuje hostii, do kalicha stéká jeho krev).

Utrakvismus, jehož stoupenci se označovali jako utrakvisté (utraquisté) či kališníci, je křesťanská konfese, která vzešla z české reformace (resp. husitství) a trvala až do rekatolizace po bitvě na Bílé hoře. V 15. století byl dominantní vírou v Čechách a silné zastoupení měl i na Moravě. Utrakvisté se ovšem vždy považovali za plnohodnotnou součást nerozdělené katolické církve.

Označení utrakvismus pochází z latinského sub utraque specie, čili „pod obojí způsobou“, což odkazuje na hlavní sebeidentifikace utrakvistů. Pojem husitství vznikl jako pejorativní označení zvnějšku a utrakvisté ho nikdy za svůj nepřijali. Pro období 16. století zavedl Ferdinand Hrejsa označení novoutrakvismus pro směry ovlivněné německým luterstvím, a staroutrakvismus pro ty, kteří zůstali věrní utrakvismu 15. století. Někteří současní historici tyto pojmy odmítají a novoutrakvismus nazývají českým luterstvím.

Liturgie a věrouka

[editovat | editovat zdroj]

Již od 2. poloviny 14. století žádá reformní hnutí časté přijímání pro laiky a arcibiskup Jan z Jenštejna povolil každodenní přijímání. Hlavní odlišností utrakvismu se stalo znovuzavedení podávání pod obojí laikům zavedené zásluhou Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a Mikuláše z Drážďan na podzim 1414. Roku 1417 bylo uplatněno podávání eucharistie dětem (přijímání všech pokřtěných, communio parvulorum), zřejmě s ohledem na stejnou praxi v pravoslaví. Naproti tomu čeština se do liturgie prosazovala pomalu, nestala se nikdy hlavním požadavkem, latina byla nadále ve velké vážnosti a mešní kánon zůstal latinský.

Přijímání pod obojí způsobou bylo chápáno jako závazné z hlediska osobní spásy poukazem například na 6. kapitolu Janova evangelia. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6.54)

Specifickými svátky byl svátek Božího Těla, kdy byla konána procesí upozorňující na utrakvistickou úctu k Tělu a Krvi Páně, a 6. červenec, kdy si připomínali mučednickou smrt Jana Husa i Jeronýma Pražského, kteří byli oslavováni jako svatí.[1] Jinak úcta ke svatým neměla větší roli, avšak tradiční svátky se slavily v nezměněné podobě.

Utrakvisté nepřijali teologické názory wiklifismu, ani ty, které zastával Jan Hus, (kromě učení o církvi) svou teologii založili hlavně na patristice. Naprosto podstatným bodem byla víra ve skutečnou přítomnost Krista v eucharistii.

Církevní správa

[editovat | editovat zdroj]

Pro formulaci věroučných stanovisek i řešení praktických otázek byly v průběhu husitských válek rozhodujícími autoritami zemský sněm a pražská univerzita, také se často scházely synody. V té době se také ustanovila dolní konzistoř jako orgán vykonávající autoritu pražského arcibiskupství v sedisvakanci, která byla hlavou církevní organizace až do konce. Utrakvisté na Moravě měli podle basilejských kompaktát podléhat biskupům v Olomouci. V utrakvistickém období byl na utrakvistickém území zachován systém arciděkanství a děkanství včetně vizitací. Poté, co Jiří z Poděbrad dobyl Tábor, byla táborská církev podřízena konzistoři.

Utrakvismus trval na svěcení kněží v apoštolské posloupnosti, k čemuž nejprve sloužil arcibiskup Konrád z Vechty. Jan Rokycana byl za arcibiskupa zvolen zemským sněmem, ale nikdy nebyl vysvěcen. Po basilejském koncilu přišel do Čech jako světící biskup Filibert z Coutances v Normandii, z francouzského rodu De Mondieu. Později získali utrakvisté ještě Augustina Lucianiho (Sankturienského) a Filipa de Nova Villa. Světící biskupové neměli v církvi žádnou moc. Augustin i Filip se po neshodě s konzistoří usadili v Kutné Hoře, která měla vlastní konzistoř, jíž podléhalo asi 20 farností v kutnohorském okolí.

V době nepřítomnosti biskupů museli kandidáti kněžství putovat do Itálie za biskupy, kteří byli ochotni tyto světit. V několika případech je také doloženo svěcení od arménských biskupů ve Lvově. Náklady na tuto cestu většinou neslo město, ve kterém se dotyčný zavázal na několik let ke službě kaplana. V souladu se čtvrtým z pražských artikulů nemohli kněží disponovat majetkem farnosti (na místo toho bylo ustanoveno záduší), zpravidla byli chudší než jejich okolí. Zejména v 16. století byl problémem nedostatek kněží.

16. a 17. století

[editovat | editovat zdroj]

V průběhu 16. století došlo k rozmachu luterství, rovněž Jednota bratrská posilovala své pozice. Většina šlechty přestoupila k některé z těchto konfesí a prosadila je i na svých panstvích. Utrakvismus zůstal zastoupen hlavně ve městech, která po roce 1547 ztratila velkou část své moci. V důsledku katolické reformy (protireformace) se zvýšil i tlak katolické strany a utrakvismus se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny. Ferdinand I. Habsburský se však snažil podporovat utrakvismus jako protiváhu ostatních směrů reformace. Po dlouhém úsilí přiměl tridentský koncil k uznání přijímání pod obojí. Koncil však současně zakázal podávání eucharistie dětem a ctění Jana Husa jako svatého. Ferdinand I. zamýšlel, že by obnovené pražské arcibiskupství sloužilo oběma konfesím, avšak Antonín Brus z Mohelnice odmítal světit utrakvistické kněze.

Rovněž ze strany protestantismu byl vyvíjen tlak na to, aby utrakvisté opustili to, co je spojovalo s katolickou církví. V době české konfese utrakvisté ještě odolávali, avšak po Rudolfově majestátu se dolní konzistoř a jí podléhající utrakvistické farnosti dostaly do vlivu protestantských stavů. Mnozí přesvědčení utrakvističtí kněží v této době raději přestoupili do katolické církve, kde mohli nadále podávat pod obojí.

Definitivní potlačení utrakvismu můžeme položit do období pobělohorské rekatolizace. Na rozdíl od členů i duchovních jiných nekatolických církví byl však vstup bývalých utrakvistů do katolické církve spíše formální záležitostí, což jen dokládá fakt, že utrakvismus byl teologicky i formálně blíže katolicismu (předtridentskému) než protestantismu, jak jej formulovala i reformace.

Hodnocení

[editovat | editovat zdroj]

Barokní dějepisectví pojímalo utrakvistické období jako integrální součást českých dějin. Jeho odsudky se soustředily na radikální projevy husitství a lutherské reformace 16. století. V dějinách utrakvismu hledal inspiraci osvícenský reformní katolicismus (tereziánský reformní katolicismus), např. Josef Dobrovský.

Naopak v průběhu 2. poloviny 19. a první poloviny 20. století převážily odsudky pokompaktátního utrakvismu. Nejvlivnějšími reprezentanty tohoto přístupu byli František Palacký a Tomáš Garrigue Masaryk. Podle jejich názoru představoval utrakvismus nedokončenou reformaci a tedy zbytečný kompromis. Vrcholem české reformace pro ně byla Jednota bratrská.

Nové docenění utrakvismu mezi historiky a teology se datuje od 80. let dvacátého století, v souvislosti s tehdejší diskusí o toleranci v návaznosti na kulaté výročí Kutnohorského náboženského míru z roku 1485. Tehdy vyjádřili své názory např. Josef Macek, Robert Kalivoda, Amedeo Molnár, Josef Válka, Noemi Rejchrtová a další.

K odkazu utrakvismu se hlásí například Starokatolická církev, která v Čechách na utrakvistickou tradici vědomě navázala již na konci 19. století, či Církev československá husitská.

Západní římskokatolická církev na svém Druhém vatikánském koncilu uznala význam přijímání podobojí a místní biskupové mohou tuto praxi povolit.[2] V římskokatolické církvi se v České republice pod obojí podává při slavnostních příležitostech a o velkých svátcích; v jiných zemích to není příliš běžné.

  1. K tématu úcty ke svatému mučedníku Janu Husovi viz HALAMA, Ota. Svatý Jan Hus : stručný přehled projevů domácí úcty k českému mučedníku v letech 1415-1620. Praha: Kalich, 2015. 191 s. 
  2. Druhý vatikánský koncil. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium. Čl. 55. www.vatican.va [online]. [cit. 2022-08-21]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lenka BOBKOVÁ – Jana KONVIČNÁ (edd.), Náboženský život a církevní poměry v zemích Koruny české ve 14. – 17. století, Praha 2009 (=Korunní země v dějinách českého státu 4)
  • Zdeněk V. DAVID, Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012
  • Miloš HAVELKA (ed.), Spor o smysl českých dějin, 1895–1938, Praha 1995
  • Ferdinand HREJSA, Dějiny křesťanství v Československu II–VI, Praha 1947–1950
  • Jaroslav KADLEC, Přehled českých církevních dějin I. Praha 1991
  • Helena KRMÍČKOVÁ, Studie a texty k počátkům kalicha v Čechách, Brno 1997
  • Helena KRMÍČKOVÁ, Jakoubkova utrakvistická díla z roku 1414, in: Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 171-181
  • Jan B. LÁŠEK (ed.), Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Praha 1995
  • Josef MACEK, Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001
  • Milan MACHOVEC (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha 1995
  • Jiří MIKULEC a kol., Církev a společnost raného novověku v Čechách a na Moravě, Praha 2013
  • Jaroslav PÁNEK, Zápas o Českou konfesi, Praha 1991
  • Jiří RAK, Vývoj utrakvistické správní organizace v době předbělohorské, Sborník archivních prací 31, 1981, s. 179–200
  • Noemi REJCHRTOVÁ, Studie k českému utrakvismu, zejména doby jagellonské, hab. pr. KEBF Praha 1984
  • Blanka ZILYNSKÁ, Utrakvistická církevní správa a možnosti jejího studia, Acta Universitatis Carolinae Phil et Hist 2, 1999, Z pomocných věd historických XV, s. 39–54