Přeskočit na obsah

Labouristická strana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Labour Party)
Labouristická strana
Labour Party
Logo
Datum založení19000227a27. února 1900[1]
VůdceKeir Starmer
SídloVictoria Street 105, Londýn
Ideologiesociální demokracie[2]
demokratický socialismus[3][4]
Politická pozicestředolevice[5][6][7]
Mezinárodní org.Progresivní aliance
Socialistická internacionála (status pozorovatele)
Evropská stranaStrana evropských socialistů
Počet členů430 926[8]
Barvy
     červená
Oficiální weblabour.org
Zisk mandátů ve volbách
Dolní sněmovna:
412/650
Sněmovna lordů:
174/785
Londýnské shromáždění:
12/25
Skotský parlament:
23/129
Velšské shromáždění:
28/60
Místní samospráva:
5976/19698
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Labouristická strana (Labour Party, Strana práce) je středolevicová politická strana ve Velké Británii. Byla založena na počátku 20. století. Od roku 1920 byla hlavní stranou na levé straně politického spektra v Anglii, Skotsku a Walesu, ale ne v Severním Irsku, kde teprve nedávno zahájila budování své organizační struktury.

Ve volbách roku 1997 strana pod vedením Tonyho Blaira zvítězila, i když se původní velká většina v Dolní sněmovně snížila na 167 křesel a roku 2005 až na 66 poslanců. Labouristé jsou vedoucí silou ve velšské koaliční vládě a opoziční stranou ve Skotském parlamentu. Strana je členem Strany evropských socialistů a Progresivní aliance, status pozorovatele drží u Socialistické internacionály.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Vznik Labouristické strany se datuje na konec 19. století, kdy začala být zřejmá potřeba vzniku nové strany, která by reprezentovala zájmy městského proletariátu a dělnického hnutí, jehož počet se zvyšoval a který nedávno získal volební právo. Někteří odboroví předáci se začali zapojovat do politiky a Liberální strana podporovala některé z nich jako kandidáty ve volbách.

Roku 1899 člen Doncasterského odborového svazu železničních pracovníků navrhl, aby bylo svoláno jednání Federace odborových svazů, na kterém by došlo ke sjednocení levicově orientovaných skupin a vytvoření jednotné organizace na podporu kandidátů ve volbách. Konference se sešla v únoru 1900 v Memorial Hall za účasti organizací zastupujících asi jednu třetinu členů federace. Na ní byl vytvořen výbor (Labour Representation Comitee), který měl koordinovat podporu kandidátů pro volby do parlamentu.

V prvních volbách roku 1900, které výbor podporoval, získali jeho kandidáti dva mandáty. Krátce nato ale jeho podpora začala narůstat a i vlivem dohody s liberály, která měla zajistit porážku Konzervativní strany, získal ve volbách roku 1906 už 29 křesel. Na prvním jednání v roce 1906 se poslanci podporovaní výborem rozhodli přijmout název Labouristická strana a Keir Hardie byl zvolen vůdcem poslanecké skupiny.

V průběhu první světové války se strana rozdělila na tábor podporovatelů konfliktu a odpůrce války, kteří postupně získávali většinu. Ramsay MacDonald, který s válkou nesouhlasil, odstoupil z vedení strany a byl nahrazen Arthurem Hendersonem, který byl brzy poté přijat premiérem H. H. Asquithem do vlády a stal se tak prvním labouristickým členem vlády. Henderson v zájmu sjednocení strany z vlády odstoupil roku 1917. Později došlo k rozkolu Liberální strany, podporu jejich voličů získali labouristé a ve volbách roku 1922 se stali druhou nejsilnější stranou v parlamentu.

Ve volbách roku 1923 vyhrála Konzervativní strana, ale ačkoli měla nejvíce poslanců, ztratila většinu. S podporou Asquithových liberálů vytvořil Ramsay MacDonald v lednu 1924 vládu a stal se prvním labouristickým předsedou vlády. Kabinet byl závislý na podpoře liberálů, nebyl schopen prosadit socialistické zákony a jediným podstatným opatřením bylo zahájení programu pro výstavbu 500 000 nájemních domů pro dělnické rodiny. Vláda se ale rozpadla už po devíti měsících a těsně před dalšími volbami byl zveřejněn Zinovjevův dopis, ze kterého vyplývalo, že labouristé připravují v Británii komunistickou revoluci. Tento dopis je v současnosti považován za podvrh. V opozici MacDonald pokračoval v prosazování umírněné politiky, odsoudil generální stávku roku 1926 s tím, že nejlepší cestou dosažení sociálních reforem je volební podpora labouristů.

Ve volbách roku 1929 labouristé zvítězili a vytvořili menšinovou vládu. Krátce po sestavení kabinetu byla země zasažena hospodářskou krizí. Se zhoršující se ekonomickou situací souhlasil MacDonald s vytvořením národní koaliční vlády, sestavené s konzervativci a liberály. Tato akce byla částí labouristů posouzena jako zrada a MacDonald byl ze strany vyloučen.

Do vlády se strana vrátila roku 1940, jako část válečné koalice, ze které ale na konci války odstoupila a v prvních poválečných volbách zvítězila. Premiér Clement Attlee se svým kabinetem realizoval jedny z nejradikálnějších reforem ve 20. století když provedl znárodnění velkých průmyslových společností a veřejných služeb, položil základy sociálního státu a vytvořili instituci Národní zdravotní služby.

Hospodářský pokles a skandály přivodily konec konzervativní vlády a vítězství labouristů ve volbách roku 1964. Wilsonova vláda realizovala mnoho sociálních reforem týkajících se vzdělání, potratů a homosexuálů. Kabinet podpořil rozšíření všeobecného vzdělání a založil Open University. Wilson se po porážce v roce 1970 vrátil jako premiér v roce 1974 kdy sestavil menšinovou vládu. V tomto období se kabinet potýkal s hospodářskými problémy, nedostatkem podpory v parlamentu a vnitřními spory o vztah k Evropské unii.

Po dlouhém období v opozici a po náhlé smrti jejího vůdce Johna Smithe se stal vůdcem strany roku 1994 Tony Blair. Ten nasměroval politiku strany k centrismu (někdy označováno jako třetí cesta) a prosazoval tento posun jako novou etapu v historii strany – New Labour. Část radikálních členů okolo bývalého předáka hornických odborů Arthura Scargilla stranu opustila a založila vlastní Socialistickou labouristickou stranu, která se ale výrazně neprosadila. Labouristé poté zvítězili ve volbách roku 1997. Blairova vláda ustanovila instrument minimální mzdy, předání části správních pravomocí Skotsku, Walesu a Severnímu Irsku a obnovení správního orgánu nad celým Londýnem – Greater London Authority. Velký obrat v podpoře vlády přineslo Blairovo těsné spojenectví s americkým prezidentem Georgem Bushem při zapojení do války v Iráku. Blair oznámil svůj záměr stáhnout se z politiky a roku 2007 se stal jeho nástupcem Gordon Brown. I když poté došlo k jistému obnovení důvěry v labouristy, utrpěla strana roku 2008 porážku ve volbách londýnského starosty.

Ve všeobecných volbách roku 2010 získala Labouristická strana po Konzervativní straně druhý největší počet křesel, ale žádná strana neměla v dolní komoře parlamentu většinu. Vzhledem k tomu, že Labour Party neměla většinu ani s levo-středovými liberálními demokraty, 11. května Gordon Brown rezignoval na pozici premiéra i předsedy strany. Přechodně se předsedkyní strany stala Harriet Harmanová a ve volbách na kongresu labouristů byl jejím vůdcem zvolen Ed Miliband. V roce 2015 byl vůdcem zvolen Jeremy Corbyn, hned následujícího roku se ho pokusili předem očekávaně[9] jeho odpůrci po referendu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie neúspěšně sesadit. Corbyn získal 62 % hlasů a porazil tak protikandidáta Owena Smitha.

Ve všeobecných volbách 2019 utrpěla strana zdrcující porážku, nejhorší od roku 1935.[10] Získala jen 203 mandátů z 650 a oproti předchozím volbám si strana pohoršila o 59 křesel.[10]

Politika strany

[editovat | editovat zdroj]

Strana původně vznikla z iniciativy odborářského hnutí a socialistických stran jako platforma pro podporu zájmů dělnické a nižší třídy, přesto dnes podporuje i zájmy střední třídy. Původně strana prosazovala levicové a socialistické idee jako státní vlastnictví důležitých odvětví průmyslu, zásahy vlády do hospodářství, přerozdělování bohatství, zvyšování práv pro dělníky a sociální skupiny, sociální stát nebo veřejně spravované a financované zdravotnictví a školství. Na konci 80. let začala strana pod vedením Neila Kinnocka, Johna Smithe a Tonyho Blaira zastávat názory podporující regulovanou tržní ekonomiku, což vedlo k tomu, že začala být označována jako sociálně demokratická nebo dokonce jako strana tzv. třetí cesty.

Od roku 2015, po zvolení Jeremyho Corbyna, se britská Labour Party navracela k některým původním demokraticky socialistickým myšlenkám. Labouristická strana se projevuje silně proevropsky, přestože i v rámci ní do odchodu země z EU existovala frakce „Labour Leave“.

Vedení strany

[editovat | editovat zdroj]

Kritika

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2019 vyšlo najevo, že ve straně byl silně rozšířen antisemitismus, který vedení strany včetně vůdce Jeremyho Corbyna dlouhodobě neřešilo – bylo zaznamenáno více než 130 nevyřešených případů, kde členové strany projevovali nenávistné projevy na adresu Židů včetně jejich vyhlazení. Tresty v takových případech buď nepřišly, nebo byly nízké.[12]

Volební výsledky

[editovat | editovat zdroj]

Parlament Spojeného království

[editovat | editovat zdroj]
Grafy jsou z technických důvodů dočasně nedostupné.
Volby Lídr Hlasy Mandáty Pozice Vláda
Abs. % Abs. ±
1900 Hardie, KeirKeir Hardie 62 698 1.8
2/670
▲ 2 5. Opozice
1906 321 663 5.7
29/670
▲ 27 ▲ 4. Opozice
leden 1910 Henderson, ArthurArthur Henderson 505 657 7.6
40/670
▲ 11 ▬ 4. Opozice
prosinec 1910 George Barnes 371 802 7.1
42/670
▲ 2 ▬ 4. Opozice
1918 Adamson, WilliamWilliam Adamson 2 245 777 21.5
57/707
▲ 15 ▬ 4. Opozice
1922 John Robert Clynes 4 076 665 29.7
142/615
▲ 85 ▲ 2. Opozice
1923 MacDonald, RamsayRamsay MacDonald 4 267 831 30.7
191/625
▲ 49 ▬ 2. Vláda
1924 5 281 626 33.3
151/615
▼ 40 ▬ 2. Opozice
1929 8 048 968 37.1
287/615
▲ 136 ▲ 1. Vláda
1931 Henderson, ArthurArthur Henderson 6 339 306 30.8
52/615
▼ 235 ▼ 2. Opozice
1935 Attlee, ClementClement Attlee 7 984 988 38.0
154/615
▲ 102 ▬ 2. Opozice
1945 11 967 746 47.7
393/640
▲ 239 ▲ 1. Vláda
1950 13 266 176 46.1
315/625
▼ 78 ▬ 1. Vláda
1951 13 948 883 48.8
295/625
▼ 20 ▼ 2. Opozice
1955 12 405 254 46.4
277/630
▼ 18 ▬ 2. Opozice
1959 Gaitskell, HughHugh Gaitskell 12 216 172 43.8
258/630
▼ 19 ▬ 2. Opozice
1964 Wilson, HaroldHarold Wilson 12 205 808 44.1
317/630
▲ 59 ▲ 1. Vláda
1966 13 096 629 48.0
364/630
▲ 47 ▬ 1. Vláda
1970 12 208 758 43.1
288/630
▼ 76 ▼ 2. Opozice
únor 1974 11 645 616 37.2
301/635
▲ 13 ▲ 1. Vláda
říjen 1974 11 457 079 39.2
319/635
▲ 18 ▬ 1. Vláda
1979 Callaghan, JamesJames Callaghan 11 532 218 36.9
269/635
▼ 50 ▼ 2. Opozice
1983 Foot, MichaelMichael Foot 8 456 934 27.6
209/650
▼ 60 ▬ 2. Opozice
1987 Kinnock, NeilNeil Kinnock 10 029 807 30.8
229/650
▲ 20 ▬ 2. Opozice
1992 11 560 484 34.4
271/651
▲ 42 ▬ 2. Opozice
1997 Blair, TonyTony Blair 13 518 167 43.2
419/659
▲ 148 ▲ 1. Vláda
2001 10 724 953 40.7
413/659
▼ 6 ▬ 1. Vláda
2005 9 562 122 35.3
356/646
▼ 57 ▬ 1. Vláda
2010 Brown, GordonGordon Brown 8 601 441 29.1
258/650
▼ 98 ▼ 2. Opozice
2015 Miliband, EdEd Miliband 9 339 818 30.5
232/650
▼ 26 ▬ 2. Opozice
2017 Corbyn, JeremyJeremy Corbyn 12 874 985 40.0
262/650
▲ 30 ▬ 2. Opozice
2019 10 269 076 32.2
202/650
▼ 60 ▬ 2. Opozice
2024 Keir Starmer 9 725 117 33.8
412/650
▲ 214 ▲ 1 Vláda

Volby do Evropského parlamentu

[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1999 se do Evropského parlamentu v Británii volilo podle většinového systému, poté se přešlo na proporční zastoupení.

Rok Lídr % hlasů Mandáty ± Pozice
1979 Callaghan, JamesJames Callaghan 31.6
17/78
— 2.
1984 Kinnock, NeilNeil Kinnock 34.7
32/78
▲ 15 ▬ 2.
1989 40.1
45/78
▲ 13 ▲ 1.
1994 Beckett, MargaretMargaret Beckett 42.6
62/84
▲ 17 ▬ 1.
1999 Blair, TonyTony Blair 28.0
29/84
▼ 33 ▼ 2.
2004 22.6
19/78
▼ 6 ▬ 2.
2009 Brown, GordonGordon Brown 15.7
13/72
▼ 5 ▼ 3.
2014 Miliband, EdEd Miliband 24.4
20/73
▲ 7 ▲ 2.
2019 Corbyn, JeremyJeremy Corbyn 13.6
10/73
▼ 10 ▼ 3.

Skotské parlamentní volby

[editovat | editovat zdroj]
Rok Lídr Hlasy v obvodech Hlasy v regionech Celkem mandátů ± Pozice Vláda
% Mandáty % Mandáty
1999 Dewar, DonaldDonald Dewar 38.8 53 33.6 3
56/129
— 1. Labouristé–Liberální demokraté
2003 McConnell, JackJack McConnell 34.6 46 29.3 4
50/129
▼ 6 ▬ 1. Labouristé–Liberální demokraté
2007 32.2 37 29.2 9
46/129
▼ 4 ▼ 2. SNP menšinová
2011 Gray, IainIain Gray 31.7 15 26.3 22
37/129
▼ 7 ▬ 2. SNP
2016 Dugdale, KeziaKezia Dugdale 22.6 3 19.1 21
24/129
▼ 13 ▼ 3. SNP menšinová

Volby do Velšského shromáždění

[editovat | editovat zdroj]
Rok Lídr Hlasy v obvodech Hlasy v regionech Celkem mandátů ± Pozice Vláda
% Mandáty % Mandáty
1999 Alun Michael 37.6 27 35.5 1
28/60
— 1. Labouristé-Liberální demokraté
2003 Rhodri Morgan 40 30 36.6 0
30/60
▲ 2 ▬ 1. Labouristé
2007 32.2 24 29.7 2
26/60
▼ 4 ▬ 1. Labouristé-Plaid Cymru
2011 Carwyn Jones 42.3 28 36.9 2
30/60
▲ 4 ▬ 1. Labouristé
2016 34.7 27 31.5 2
29/60
▼ 1 ▬ 1. Labouristé-Liberální demokraté
2021 Mark Drakeford 39.9 27 36.17 3
30/60
▲ 1 ▬ 1. Labouristé

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Labour Party (UK) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ THORPE, Andrew. A History of the British Labour Party. 3. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-137-11485-3. S. 8. (anglicky) 
  2. ↑ NORDSIECK, Wolfram. Parties and Elections in Europe. United Kingdom [online]. 2019 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-11. (anglicky) 
  3. ↑ ADAMS, Ian. Ideology and Politics in Britain Today. Manchester (Spojené království): Manchester University Press, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-12-26. ISBN 978-0-7190-5056-5. S. 144–145. (anglicky) 
  4. ↑ BUSKY, Donald F. Democratic Socialism: A Global Survey. Westport (Connecticut): Greenwood Publishing Group, 2000. ISBN 9780275968861. Kapitola Democratic Socialism in Great Britain and Ireland. (anglicky) 
  5. ↑ BAKKER, Ryan; JOLLY, Seth; POLK, Jonathan. Mapping Europe's party systems: which parties are the most right-wing and left-wing in Europe? [online]. London School of Economics / EUROPP – European Politics and Policy [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-26. (anglicky) 
  6. ↑ GIDDENS, Anthony. The rise and fall of New Labour. New Statesman [online]. 2010-05-17 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-21. (anglicky) 
  7. ↑ PEACOCK, Mike. The European centre-left's quandary [online]. Reuters, 2015-05-08 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-26. (anglicky) 
  8. ↑ RODGERS, Sienna. "Back British businesses": Labour develops pro-business agenda [online]. LabourList, 2021-02-15 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Jeremy Corbyn Will Face A Coup ‘On Day One,’ Says Labour MP Simon Danczuk. The Huffington Post UK. 12 August 2015. Dostupné online. 
  10. ↑ a b Drtivé vítězství Johnsonových konzervativců, mají absolutní většinu. iDNES.cz [online]. 2019-12-12 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. 
  11. ↑ Britské opozici roste sebevědomí. iROZHLAS [online]. 2020-09-10 [cit. 2024-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ ECHO24. Labouristé drsný antisemitismus uvnitř strany neřeší, ukazuje uniklý dokument před volbami - Echo24.cz. echo24.cz [online]. 2019-12-09 [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Labouristická_strana&oldid=24064658“