Přeskočit na obsah

Třída Lindau (typ 320)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Třída Lindau)
Třída Lindau (typ 320, 331A, 331B, 351)
Sūduvis (M 52, ex Koblenz M 1071)
Sūduvis (M 52, ex Koblenz M 1071)
Obecné informace
UživateléNěmecké námořnictvo
Estonské námořnictvo
Litevské námořnictvo
Lotyšské námořnictvo
Gruzínská pobřežní stráž
Typminolovka
Lodě18 (typ 320)
2 (typ 331A, přestavba)
10 (typ 331B, přestavba)
6 (typ 351, přestavba)
Osudaktivní (2015)
Technické údaje Typ 331B
Výtlak388 t (standardní)
463 t (plný)
Délka47,1 m
Šířka8,3 m
Ponor3 m
Pohon2 diesely
Rychlost17 uzlů
Dosah1400 nám. mil při 16 uzlech[1]
Posádka34[1]
Výzbroj1× 40mm kanón
RadarTRS/N nebo Kelvin Hughes 14/9
SonarDSQS-11
Ostatní1× PAP-104
Technické údaje Typ 351
Výtlak388 t (standardní)
488 t (plný)
Ponor2,8 m
Posádka44
Výzbroj1× 40mm kanón
2× FIM-92 Stinger
RadarTRS/N nebo Kelvin Hughes 14/9 nebo SPS-64
SonarDSQS-11
Ostatní3× Seehunde/Troika

Třída Lindau (typ 320) je třída minolovek německého námořnictva. Celkem bylo postaveno 18 jednotek této třídy. Byly to první válečné lodě postavené v Německu od druhé světové války.[2] Jednotlivá plavidla později prošla třemi různými typy modernizací, po kterých dostala označení typ 331A, typ 331B a typ 351. Zahraničními uživateli Německem vyřazených plavidel se staly Estonsko, Litva, Lotyšsko a Gruzie.

Celkem bylo loděnicí Burmeister v Brémách postaveno 18 minolovek této třídy.

Jednotky třídy Lindau:

Jméno Modernizace Spuštěna Vstup do služby Poznámka
Lindau (M 1072) 331B 1957 24. dubna 1958 roku 2000 darována Estonsku jako Sulev (M 312), aktivní.[1][3]
Göttingen (M 1070) 331B vyřazena
Koblenz (M 1071) 331B 1957 8. července 1958 1999-2000 získána Litvou jako Sūduvis (M 52), aktivní.[1][4]
Wetzlar (M 1075) 331B vyřazena
Tübingen (M 1074) 331B vyřazena
Schleswig (M 1073) 351
Paderborn (M 1076) 351
Weilheim (M 1077) 331B vyřazena, muzejní loď
Cuxhaven (M 1078) 331B 1958 11. března 1959 roku 2000 darována Estonsku jako Wambola (M 311), aktivní.[1][3]
Düren (M 1079) 351
Marburg (M 1080) 331B 1958 11. června 1959 1999-2000 získána Litvou jako Kursis (M 51), vyřazen.[1][4]
Konstanz (M 1081) 351
Wolfsburg (M 1082) 351
Ulm (M 1083) 351
Flensburg (M 1084) 331A 3. prosince 1959 vyřazena, muzejní loď[1]
Minden (M 1085) 331B 21. května 1960 roku 1997 získána Gruzií jako hlídková loď pobřežní stráže Ayety (P 22),[5] ve službě.[1]
Fulda (M 1086) 331A vyřazena
Völkingen (M 1087) 331B 1959 21. května 1960 roku 1999 získána Lotyšskem jako Nemejs (03), ve službě.[1][6]

Konstrukce

[editovat | editovat zdroj]
Ulm (M 1083)
Kursis (M 51)

Trup byl vyroben ze dřeva a nástavba z nemagnetických materiálů.[2]

Typ 321A/B

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1968-1971 byly minolovky Fulda a Flensburg přestavěna na plavidla pro vyhledávání min (minehunting) typu 321A. Následně bylo dalších 10 jednotek přestavěno na verzi typ 321B, lišící se pouze absencí zatahovatelného šroubu Scholtel pro pomalé manévrování. Minolovky typu 321A/B měly demontováno klasické minolovné vybavení. K vyhledávání a likvidaci min sloužilo šest potápěčů a dva dálkově ovládané ponorné prostředky PAP-104.[2] Ty mohly operovat ve vzdálenosti 500 od mateřských plavidel v hloubce do 60 metrů. Nalezené miny likvidovaly přiložením výbušniny.

Pohonný systém tvořily dva diesely MTU 16V538 TB90 o celkovém výkonu 5000 bhp. Nejvyšší rychlost dosahovala 16 uzlů a dosah 1400 námořních mil při rychlosti 16 uzlů.[1]

Trojice plavidel Seehunde

Šest jednotek bylo v letech 1979-1983 přestavěno na plavidla pro vyhledávání min, schopná likvidace klasických, magnetických i akustických min. Každé plavidlo neslo systém Troika se třemi dálkově ovládanými odminovacími plavidly Seehund. Další specializované vybavení představovalo mechanické odminovací zařízení SGC-21 a zvukový generátor.[2]

Operační služba

[editovat | editovat zdroj]

Minolovky Schleswig a Padeborn byly nasazeny ve válce v Perském zálivu.[7]

  1. a b c d e f g h i j Class Lindau (Type 331B) Coastal Minehunter [online]. Worldwarships.com [cit. 2015-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. (anglicky) 
  2. a b c d CHANT, Chris. Válečné lodě současnosti. Praha: Deus, 2006. ISBN 80-86215-81-4. S. 174. 
  3. a b PEJČOCH, Ivo. Válečné lodě 8 – Námořnictva na přelomu tisíciletí. Praha: Ares, 2008. ISBN 80-86158-15-2. S. 71. [Dále jen Pejčoch (2008)]
  4. a b [Pejčoch (2008), s. 198.]
  5. [Pejčoch (2008), s. 95.]
  6. [Pejčoch (2008), s. 199.]
  7. [Pejčoch (2008), s. 224.]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]