Šaul Mofaz
Šaul Mofaz שאול מופז | |
---|---|
Šaul Mofaz v roce 2003 | |
31. ministr dopravy Izraele | |
Ve funkci: 4. května 2006 – 31. března 2009 | |
Předchůdce | Me'ir Šítrit |
Nástupce | Jisra'el Kac |
21. ministr obrany Izraele | |
Ve funkci: 4. listopadu 2002 – 4. května 2006 | |
Předchůdce | Benjamin Ben Eliezer |
Nástupce | Amir Perec |
Stranická příslušnost | |
Členství | Kadima (dříve Likud) |
Vojenská služba | |
Služba | Izraelské obranné síly |
Doba služby | 1966–2002 |
Hodnost | Rav Aluf (generálporučík), náčelník Generálního štábu |
Bitvy/války | šestidenní válka opotřebovací válka jomkipurská válka 1. libanonská válka operace Entebbe jiholibanonský konflikt první intifáda druhá intifáda |
Narození | 4. listopadu 1948 (76 let) Teherán, Írán |
Kneset | 17., 18., 19. |
Alma mater | Bar-Ilanova univerzita |
Profese | politik a důstojník |
Commons | Shaul Mofaz |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Šaul Mofaz (hebrejsky: שאול מופז, * 4. listopadu 1948) je izraelský politik a generál. Od roku 2006 do roku 2015 působil jako poslanec Knesetu za stranu Kadima, jíž v letech 2012 až 2015 předsedal. V tomto období vykonával několik vládních funkcí, a to post ministra obrany v letech 2002 až 2006, ministra dopravy v letech 2006 až 2009, vicepremiéra v roce 2012 a místopředsedu vlády v letech 2006 až 2009.
Před vstupem do politiky sloužil třicet šest let v izraelských obranných silách, kde zastával různé pozice, mimo jiné velitele jižního velitelství armády v letech 1994 až 1996 a nakonec nejvyšší armádní funkci – náčelníka generálního štábu v letech 1998 až 2000. Byl teprve druhý izraelský mizrachi, který tuto funkci vykonával.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v Teheránu (jeho rodiče pocházeli z Isfahánu). Do Izraele s rodiči přesídlil v roce 1957.[1] Poté, co ukončil střední školu, nastoupil v roce 1966 do armády a sloužil ve výsadkové brigádě.[1] Na Bar-Ilanově univerzitě získal titul bakalář v oboru obchodní správa.[1] Je ženatý a má čtyři děti.[1]
Vojenská kariéra
[editovat | editovat zdroj]Zúčastnil se šestidenní války, jomkipurské války, první libanonské války a jako příslušník elitních speciálních jednotek Sajeret Matkal také operace Entebbe. Během první libanonské války byl jmenován brigádním velitelem dělostřelectva.[1] Po válce se zúčastnil důstojnického kurzu u námořní pěchoty Spojených států v Quanticu ve Virginii.[1] Po návratu do Izraele byl v roce 1986 jmenován velitelem důstojnické školy.[1]
Zastával množství vysokých vojenských postů a v roce 1988 dosáhl hodnosti brigádního generála. V roce 1993 se stal velitelem izraelské armády na Západním břehu.[1] V roce 1994 byl povýšen na generálmajora a velel jižnímu armádnímu velitelství.[1] Jeho kariérní růst pokračoval, když byl v roce 1997 jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu a v roce 1998 dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti – pozice náčelníka generálního štábu.[1]
Během jeho úřadu postihly izraelskou armádu finanční a strukturální reformy. Nejvýznamnější událostí však bylo vypuknutí druhé intifády v roce 2001. Jeho rázná taktika sice vzbudila znepokojení u mezinárodního společenství, nicméně u izraelské veřejnosti našla všeobecnou podporu. Mezi kontroverzní počiny patří útok na Dženín, občasné vpády do Pásma Gazy a neustálá izolace Jásira Arafata.
Mofaz předvídal vlnu násilí, která vypukla počátkem roku 1999 a připravil armádu na intenzivní guerillový styl válčení na obsazených územích. Nechal opevnit kontrolní stanoviště v Pásmu Gazy a díky taktice MOUT a chytrému použití buldozerů dokázal snížit počet izraelských ztrát. Kvůli svým metodám (demolice domů) si však vysloužil kritiku levicových skupin. Podle knihy dvou izraelských novinářů nařídil Mofaz v období svého působení v čele generálního štábu během druhé intifády zabít 70 palestinských teroristů denně.[2]
Politická kariéra
[editovat | editovat zdroj]Po vládní krizi v roce 2002 byl premiérem Arielem Šaronem jmenován ministrem obrany. Přestože podporoval jednání s palestinskými Araby, byl odhodlán „zlikvidovat“ Arafata[zdroj?!] a nehodlal dělat kompromisy v boji proti teroristickým skupinám jako jsou Hamás, Islámský džihád nebo Brigády mučedníků Al-Aksá.
Skutečnost, že v nedávné době opustil post náčelníka generálního štábu, mu zabránil zúčastnit se parlamentních voleb v roce 2003, nicméně i tak byl znovujmenován ministrem obrany v nové Šaronově vládě. Dne 21. listopadu 2005 odmítl Šaronovu nabídku přestupu do nově vzniklé strany Kadima a namísto toho oznámil svou kandidaturu na post předsedy Likudu. Dne 11. prosince téhož roku však svou kandidaturu stáhl a připojil se ke Kadimě.
Po předčasných volbách v březnu 2006 se v nové Olmertově vládě přesunul z postu ministra obrany na post ministra dopravy. Když byl v roce 2008 tehdejší premiér Ehud Olmert nucen k rezignaci vzhledem ke svým korupčním kauzám, oznámil, že se zúčastní stranických voleb o post předsedy strany. Ve stranické volbě dostal požehnání od duchovního vůdce strany Šas – rabi Ovadji Josefa. Volby, které se konaly 17. srpna 2008, však těsně prohrál, když skončil na druhém místě za Cipi Livniovou, která se tak stala předsedkyní strany.[3] Prohra však byla velmi těsná (o pouhých 431 hlasů).[3] Volby se též zúčastnili ministr veřejné bezpečnosti Avi Dichter a ministr vnitra Me'ir Šítrit, kteří získali 6,5 %, respektive 8,5 % hlasů. Mofaz se po volbách rozhodl dočasně opustit politický život a pokusit se nalézt jiný způsob jak podpořit Izrael mimo politickou arénu..[4]
„ | Dnes jsme se moje rodina a já rozhodli, že je čas na přestávku. Chci udělat rozhodnutí ohledně mé budoucnosti, zkusit nové směry jednání, jimiž bych mohl přispět své zemi a své rodině. | “ |
— po prohraných primárkách[4] |
27. března 2012 byl zvolen předsedou strany Kadima, získal 62 % hlasů, Cipi Livniová 37 %.[5] V lednu 2013 vedl stranu do předčasných parlamentních voleb v nichž stěží překročila 2% volební práh a získala pouhé dva poslanecké mandáty.[6]
Na konci března 2012 byl zvolen novým předsedou Kadimy, když porazil Livniovou. Na podzim téhož roku Livniová stranu s dalšími poslanci opustila a založila stranu ha-Tnu'a. Ve volbách v roce 2013 strana zaznamenala velký propad (o 90 %) a jen těsně překročila 2% volební práh. V následujících volbách v roce 2015 se již strana do Knesetu nedostala.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Shaul Mofaz na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h i j Shaul Mofaz [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2008-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Candidate who wants Olmert's job once 'sought deaths of 70 Palestinians a day' [online]. The Independent [cit. 2008-11-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Livniová vyhrála chaotické volby vládnoucí izraelské strany, míří do premiérského křesla. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2008-11-14]. Dostupné online.
- ↑ a b Mofaz: Odcházím z politiky [online]. Eretz, 2008-09-19 [cit. 2008-09-19]. Dostupné online.
- ↑ http://www.guardian.co.uk/world/2012/mar/28/israel-kadima-shaul-mofaz-leader
- ↑ 19th Knesset to see Right, Left virtually tied [online]. Ynetnews, 2013-01-23 [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Šaul Mofaz na Wikimedia Commons
- Osoba Šaul Mofaz ve Wikicitátech
- (anglicky) Kneset – Šaul Mofaz
- (česky) Eretz.cz – Šaul Mofaz usiluje o premiérské křeslo a prohlašuje: „Golany musí zůstat izraelské“ (06/2008)
- (česky) BBC – Mofaz vzkazuje Íránu: 'Izrael je schopen se bránit' (01/2006)