Přeskočit na obsah

Žen Pi-š’

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Žen Pi-š’
Rodné jméno任培國
Narození30. dubna 1904
Bishi
Úmrtí27. října 1950 (ve věku 46 let)
Peking
Příčina úmrtíkrvácení do mozku
Místo pohřbeníPapaošanský revoluční hřbitov
Alma materKomunistická univerzita pracujících východu (1921–1924)
První chunanská normální univerzita
Mingde High School
Povolánípolitik
Politická stranaKomunistická strana Číny (od 1922)
ChoťChen Congying (od 1926)[1]
DětiRen Yuanzheng
Funkcečlen stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny (1940–1945)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žen Pi-š’ (čínsky pchin-jinem Rèn Bìshí, znaky zjednodušené 任弼时, tradiční 任弼時; 30. dubna 1904 — 27. října 1950) byl čínský komunistický politik, ve druhé polovině 20. let jeden z vůdců Komunistického svazu mládeže Číny, od roku 1927 člen vedení Komunistické strany Číny. V první polovině 30. let se podílel na organizaci Čínské sovětské republiky, účastnil se Dlouhého pochodu jako komisař 2. frontu čínské Rudé armády, poté pracoval ve vedení KS Číny v sovětské oblasti v Jen-anu, začátkem 40. let v Moskvě zastupoval KS Číny v Kominterně. Od počátku 40. let v nejužším vedení KS Číny odpovídal za organizační otázky a administrativní i materiální zabezpečení vedení strany. Od poloviny 40. let se mu zhoršilo zdraví a roku 1950 zemřel.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky politické kariéry ve svazu mládeže

[editovat | editovat zdroj]

Žen Pi-š’ se narodil do rodiny učitele na východě venkovského okresu Siang-jin (dnes městský okres Mi-luo) ve středočínské provincii Chu-nan. Roku 1915 nastoupil na První normální školu ve Wu-chanu, roku 1920 spolupracoval s Mao Ce-tungem na založení Ruského výzkumného centra na této škole. Téhož roku se připojil k mládežnickému křídlu brzy nato vzniklé Komunistické strany Číny (KS Číny). V květnu 1921 spolu s dalšími pěti soudruhy – včetně Liou Šao-čchiho a Siao Ťin-kuanga – odcestoval do Sovětského svazu přes Nagasaki a Vladivostok (tehdy ovládaný bělogvardějci). Po příjezdu do Moskvy v srpnu 1921 šestice zahájila studium na Komunistické univerzitě pracujících Východu. Roku 1922 Žen Pi-š’ vstoupil do Komunistické strany Číny a na univerzitě nahradil Čchü Čchiou-paje jako překladatel dějin západních revolučních hnutí. Po ukončení studií v červenci 1924 se vrátil do Číny: cestoval přes Sibiř a lodí z Vladivostoku do Šanghaje. Rozhodnutím strany se stal lektorem ruského jazyka na Šanghajské univerzitě. V roce 1924 se podílel na výstavbě strany v provinciích Če-ťiang a An-chuej a odpovídal za vydávání časopisů Čínská mládež, Misijní časopis a Přátelé občanů.

V lednu 1925 se podílel na vedení III. celostátního lidového sjezdu Socialistického svazu mládeže Číny, sjezd změnil název organizace na Komunistický svaz mládeže Číny, generálním tajemníkem svazu byl zvolen Čang Tchaj-lej, Žen Pi-š’ ho zastupoval jako výkonný tajemník. V květnu 1925 byl Čang Tchaj-laj přeložen na jiné místo a Žen převzal vedení organizace (do roku 1928), v létě 1925 se především soustředil na účast svazu v hnutí 30. května. Navzdory neúspěchu tohoto hnutí se Ženovi podařilo svaz mládeže konsolidovat a výrazně rozšířit jeho členskou základnu. Na podzim 1926 odjel do Moskvy, aby se v říjnu zúčastnil šestého zasedání výkonného výboru Komunistické internacionály mládeže, a v Sovětském svazu zůstal až do března následujícího roku.

Ve vedení KS Číny

[editovat | editovat zdroj]

V. sjezd KS Číny v dubnu–květnu 1927 zvolil Žen Pi-š’iho členem ústředního výboru strany, kterým zůstal do konce života. S nástupem bílého teroru v létě 1927 byl přijat do nového vedení strany (člen prozatímního politbyra od srpna 1927, člen jeho stálého výboru od května 1928). Když v dubnu 1928 většina politbyra odjela do Moskvy na VI. sjezd KS Číny, zůstali v Šanghaji Li Wej-chan a Žen Pi-š’, kteří řídili stranu až do návratu starších soudruhů v září 1928.[2] Žen Pi-š’ byl sice na VI. sjezdu znovuzvolen do ÚV, nikoliv však do politbyra a vypadl tak z užšího vedení strany (Li Wej-chan se nedostal ani do ÚV).

V říjnu 1928 Žena v okrese Nan-ling v provincii An-chuej zatkla místní policie, když přijel na schůzi tamní pobočky Komunistického svazu mládeže. Ve vězení setrval do konce roku. V lednu 1929 ho ÚV přeložil do provincie Ťiang-si, kde v provinčním výboru strany odpovídal za propagandu; od srpna převzal funkci tajemníka provinčního výboru. V listopadu byl opět zatčen, přes kruté mučení neposkytl policii žádné informace. Koncem prosince 1929 se Čou En-lajovi se podařilo zajistit jeho propuštění. V dubnu a září 1930 byl Žen jmenován tajemníkem chupejské provinčního a wuchanského městského výboru KS Číny. V témže roce byl povolán zpět do Šanghaje.

V sovětech jihu Číny a na Dlouhém pochodu

[editovat | editovat zdroj]
Členové centrálního byra v sovětské oblasti v Ťiang-si, listopad 1931. Zleva Ku Cuo-lin, Žen Pi-š’, Ču Te, Teng Fa, Siang Jing, Mao Ce-tung, Wang Ťia-siang

V rámci změn stranického vedení byl Žen Pi-š’ na čtvrtém zasedání ÚV v lednu 1931 zvolen členem politbyra a v březnu společně s Ku Cuo-linem a Wang Ťia-siangem vyslán do centrální sovětské oblasti v Ťiang-si.[3] Do sovětské oblasti dorazili v polovině dubna a začlenili se do centrálního byra (nejvyššího stranického orgánu oblasti, Žen Pi-š’ byl politbyrem jmenován jeho členem už v říjnu 1930).[4] Příchod trojice omezil vliv Siang Jinga, prozatímního tajemníka byra, který v lednu 1931 přišel do Ťiang-si a odsunul Mao Ce-tunga, do ledna vůdce strany v sovětské oblasti. Vlivem trojice byro odvolalo Siang Jinga ze svého čela a svým novým prozatímním tajemníkem zvolilo Mao Ce-tunga.[5] Dále zrevidovalo některá Siang Jingova rozhodnutí, zejména odmítlo jeho hodnocení kampaně proti „antibolševické lize“ a fuťienského incidentu jako frakčního střetu a obnovilo masové čistky v jihovýchodní Ťiang-si (čistky koncem roku 1930 rozpoutal Mao a utlumil Siang Jing).[6] Koncem roku 1931, pod vlivem Čou En-laje, Žen Pi–š’ umírnil své postoje k údajným agentům „antibolševické ligy“ a ustoupil z tvrdého postupu vůči statkářům a bohatým rolníkům, čímž se politicky vzdálil Mao Ce-tungovi.[7]

V listopadu 1931 byl Žen Pi-š’ na I. sjezdu sovětů právě vyhlášené Čínské sovětské republiky zvolen členem jejího ústředního výkonného výboru. Vzápětí do sovětské oblasti dorazil Čou En-laj, který převzal celkové vedení strany (z titulu tajemníka centrálního byra a člena stálého výboru politbyra) i komunistických vojsk (1. frontu čínské Rudé armády). Poté Čou En-laj na velitelství 1. frontu řídil vojenské operace, zatímco Žen Pi-š’ a Siang Jing z pozice zástupců tajemníka centrálního byra v zázemí v Žuej-ťinu vedli stranickou organizaci oblasti i státní aparát Čínské sovětské republiky.[8] V létě 1932 členové vedení v Žuej-ťinu (a ze Šanghaje i politbyro a představitelé Kominterny) kritizovali nepříliš úspěšné vojenské operace 1. frontu; letní kampaň komunistických vojsk měla být posouzena na konferenci v Ning-tu v říjnu 1932, kde Žen Pi-š’ a Siang Jing odsoudili způsob vedení bojů a zejména ostře kritizovali politiku i osobní vlastnosti Mao Ce-tunga.[9] Podpořila je většina účastníků setkání včetně Čou En-laje.[10] V důsledku konference byl Mao odstraněn z velení 1. frontu (ke kterému se vrátil až po konferenci v Cun-i v lednu 1935).[10][8] Na jaře 1933 se Žen Pi-š’ s dalšími členy vedení strany aktivně účastnil kampaně proti „oportunistické linii Luo Minga“, namířené proti stranickým funkcionářům vesměs spjatých s Mao Ce-tungem.[11] Krátce vedl organizační oddělení ÚV.

V květnu 1933 byl Žen přeložen do sovětské oblasti v horách Ťing-kang-šan na pomezí jihovýchodního Chu-nanu a jihozápadu Ťiang-si, kde převzal vedení jako tajemník tamní stranické organizace. Obranu oblasti zajišťoval 6. sbor čínské Rudé armády pod velením Wang Čena (komisař) a Siao Kchea (velitel). V červnu 1934 z rozhodnutí politbyra a pod tlakem kuomintangských vojsk Žen se 6. sborem odešel z Ťing-kang-šanu skrze Chu-nan a Kuej-čou na západ a v srpnu dorazil do sovětské oblasti na pomezí Chu-nanu, Chu-peje a S’-čchuanu, v níž působil 2. sbor čínské Rudé armády vedený Che Lungem (velitel) a Kuan Siang-jingem (komisař). Kuomintangské armády se soustředily na boj s komunistickým 1. frontem, kterému na ústupu z Ťiang-si zabránily ve spojení s Ženovými a Che Lungovými sbory (sjednocenými ve 2. front čínské Rudé armády, Žen byl komisařem, Che Lung velitelem frontu), Žen a Che Lung proto v relativním klidu koncem roku 1934 a v první půli roku 1935 rozšířili svou sovětskou oblast a zesílili vojska, v druhé půli roku 1935 však nebyli schopni čelit kuomintangské ofenzivě a v listopadu 1935 se vydali na vlastní Dlouhý pochod. Ve stopách 1. frontu prošli provinciemi Kuej-čou, Jün-nan a S’-čchuan a v červnu 1936 se po sedmiměsíčním pochodu spojili se 4. frontem, který přezimoval v Kardze v provincii Si-kchang. Po několikatýdenním odpočinku se v červenci vydali na další pochod; v říjnu 1936 se setkal s prvními oddíly 1. frontu (v Kan-su) a v listopadu dosáhl sovětské oblasti v Šen-si.

V sovětské oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia, Moskvě a zpět v Číně

[editovat | editovat zdroj]

V Šen-si se Žen Pi-š’ podílel na velení komunistickým vojskům, od října 1936 byl komisařem frontového velitelství (velitelem byl Pcheng Te-chuaj), od prosince 1936 členem předsednictva ústřední revoluční vojenské komise Čínské sovětské republiky, od srpna 1937 členem ústřední revoluční vojenské komise KS Číny. Po reorganizaci komunistických vojsk v 8. pochodovou armádu i nadále zůstal na velitelství vojsk jako náčelník politického oddělení armády (od října 1937), tudíž odpovídal za politickou práci mezi vojáky. V debatě o implementaci politiky jednotné fronty probíhající od konce roku 1937 (po návratu Wang Minga a dalších z Moskvy) se stavěl na stranu Mao Ce-tunga (kromě Žena Maovy návrhy na březnovém zasedání politbyra podporoval už jen Čang Wen-tchien).[9][12] Vzhledem k neschopnosti sjednotit se na interpretaci politiky jednotné fronty (a soupeření Wang Minga a Mao Ce-tunga o vůdčí postavení v politbyru), politbyro[pozn. 1] v březnu 1938 vyslalo Žen Pi-š’iho do Moskvy, aby vedení Kominterny informoval o situaci a požádal o její posouzení.[12] Vedení Kominterny schválilo politickou linii KS Číny zaujatou po zasedání politbyra v prosinci 1937[14] a po Wang Ťia-siangovi (dosavadním představiteli KS Číny v Kominterně, vrátil se do Číny v červenci 1938) poslalo vzkaz, že Wang Ming má zanechat soupeření o vedení a do čela KS Číny má politbyro postavit Mao Ce-tunga, což vedení KS Číny neprodleně splnilo.[12] Žen Pi-š’ zůstal v Moskvě jako představitel KS Číny do jara 1940.

Che Lung a Žen Pi-š’ (vpravo) roku 1945 na VII. sjezdu KS Číny

Do komunistické oblasti v severní Číně se Žen ze Sovětského svazu vrátil v březnu 1940. Poté pracoval ve vedení strany, neprodleně byl přibrán do sekretariátu ÚV (tj. nejužšího vedení KS Číny),[15] stal se generálním sekretářem přípravného výboru VII. sjezdu. V září 1941 převzal úřad generálního sekretáře (mi-šu čang) ústředního výboru, ve funkci odpovídal za administrativu spojenou s prací ústředního výboru a politbyra, ale i za materiální zabezpečení členů vedení;[16] tento úřad zastával do konce života. Od roku 1942 se podílel na organizaci takzvané nápravné kampaně, s Liou Šao-čchim řídil stranu v komunisty ovládaném regionu Šen-si-Kan-su-Ning-sia. Od března 1943 byl členem reorganizovaného tříčlenného sekretariátu (s Mao Ce-tungem a Liou Šao-čchim). V nejužším vedení strany zůstal i po VII. sjezdu (duben–červen 1945) na kterém byl znovuzvolen do ústředního výboru a následně i do politbyra a sekretariátu.

Od konce roku 1945 se mu zhoršilo zdraví, nicméně se podílel na organizaci pozemkové reformy, na dobytí severní Číny, na obnovení komunistického svazu mládeže. V listopadu 1949 odjel na léčení do Moskvy, v dubnu 1950 se ze Sovětského svazu vrátil,[17] ale po několika měsících utrpěl infarkt a koncem října 1950 zemřel. Pohřben byl 18. července 1951 na Papaošanském revolučním hřbitově v Pekingu.

Památka

[editovat | editovat zdroj]

Vybrané spisy Žen Pi-š’iho byly oficiálně publikovány roku 1987, o dva roky později vyšly jeho Sebrané spisy.

Roku 2008 měl v čínské televizi premiéru dvacetidílný dokumentární seriál o Žen Pi-š’im, popisující jeho život od 20. do 50. let.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Už v dětství byla Žen Pi-š’imu zaslíbena o dva roky starší Čchen Cchung-jing, která vyrůstala u Ženových rodičů.[pozn. 2] Když od roku 1915 Žen Pi-š’ začal studovat na První normální škole, Čchen Cchung-jing si našla práci v textilce a finančně ho podporovala.[17]

V letech 1920–1926 Žen odešel do Sovětského svazu a Šanghaje, sešli se znovu až roku 1926, kdy se v Šanghaji vzali. Pod vlivem manžela vstoupila do komunistického svazu mládeže a později do komunistické strany, sloužila jako kurýr pro vedení svazu mládeže a komunistů. Po Ženově odchodu do Ťiang-si roku 1931 byla zatčena kuomintangskou policií (s tříměsíční dcerou Jüan-č’), ve vazbě strávila šest měsíců. Po propuštění zanechala dceru v péči rodiny Žen v Chu-nanu a – na pozvání Čou En-laje – odešla do Ťiang-si k manželovi; zde pracovala v sekretariátu stranického vedení. Muže následovala i po jeho přeložení do hor Ťing-kang-šan a na Dlouhém pochodu. V Ťing-kang-šanu se jim narodil syn, v srpnu 1935, před Dlouhým pochodem, ho několikaměsíčního zanechali v místní rolnické rodině. Více ho neviděli, po skončení občanské války se jim ho nepodařilo nalézt.[17] Během Dlouhého pochodu se jim narodila dcera Jüan-čeng, Žen ji v nesl na zádech, přičemž odmítal pomoc svých vojáků. Poté co dorazili do sovětské oblasti Šen-si-Kan-su-Ning-sia (v listopadu 1936), Cchung-jing opět zaujala místo sekretářky pracující s důvěrnými materiály stranického vedení. Dceru po roce předali příbuzným v Chu-nanu, kde vyrůstala společně s Jüan-č’. Léta 1938–1940 strávila Cchung-jing s manželem v Moskvě, zde se jim roku 1939 narodila další dcera Jüan-fang, kterou před návratem do Číny nechali ve školce v Moskvě pro děti zahraničních funkcionářů.[17]

Roku 1941 se manželům narodil syn Jüan-jüan, roku 1945 od chunanských příbuzných převzali své dvě dcery a roku 1948 se přestěhovali do Pekingu. Z léčebného pobytu v Moskvě na přelomu let 1949/1950 Žen Pi-š’ přivezl do Pekingu k rodině dceru Jüan-fang, ale v říjnu 1950 zemřel.[17]

Čchen Cchung-jing poté žila se čtyřmi dětmi v Pekingu, pracoval jako ředitelka kanceláře pro důvěrné dokumenty ústředního výboru. Roku 1965 byla zvolena poslankyní Čínského lidového politického poradního shromáždění a členkou stálého výboru výkonného výboru Všečínského svazu žen. Během kulturní revoluce ji Mao Ce-tungova žena Ťiang Čching zahrnula do „kontrarevoluční vdovské kliky“ a nechala uvěznit, Čou En-laj se však postavil na její obranu a zabránil další perzekuci.[17]

Všechny čtyři přeživší děti Žen Pi-š’ho a Čchen Cchung-jing vystudovaly vysokou školu,[17] Žen Jüan-č’ poté pracovala na ministerstvu lehkého průmyslu, Žen Jüan-čeng v Ústřední komisi pro kontrolu disciplíny KS Číny, Žen Jüan-fang v exportní společnosti, Žen Jüan-jüan sloužil ve vojenském zpravodajství, dosáhl hodnosti staršího plukovníka (ta-siao).

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Na návrh Wang Minga.[13]
  2. ↑ Matka jí zemřela ve čtyřech měsících, otec vyučoval v Pekingu, ujala se jí proto matčina sestra, která však brzy zemřela a malá Čchen Cchung-jing poté žila ve spřízněné rodině Žen.[17]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ 百年风华群英谱｜陈琮英：倩谁说与今权贵 自处人前一布衣-【专题】百年风华群英谱-星沙时报. Dostupné online. [cit. 2024-12-06].
  2. ↑ YANG, Benjamin. Deng : A Political Biography. 1. vyd. Armonk, New York: ME Sharpe, 1997. Dostupné online. ISBN 1563247216. S. 57. (anglicky) 
  3. ↑ KAMPEN, Thomas. Mao Zedong, Zhou Enlai and the Evolution of the Chinese Communist Leadership. Copenhagen, Denmark: NIAS Press, 2000. ISBN 8787062763. S. ix, 43–44. (anglicky) [Dále jen Kampen (2000)]. 
  4. ↑ Kampen (2000), s. 52–53.
  5. ↑ Kampen (2000), s. 55–56.
  6. ↑ GAO, Hua. How the Red Sun Rose. The Origin and Development of the Yanan Rectification Movement, 1930-1945. Hong Kong: The Chinese University of Hong Kong, 2018. 812 s. ISBN 978-962-996-822-9. S. 30–45. (anglicky) [Dále jen Gao (2018)]. 
  7. ↑ Gao (2018), s. 47–49.
  8. ↑ a b YANG, Benjamin. From revolution to politics: Chinese communists on the long march. New York: Routledge, 2021. ISBN 0-8133-7672-6. S. 81–82. (anglicky) [Dále jen Yang]. 
  9. ↑ a b Gao (2018), s. 73–75.
  10. ↑ a b Kampen (2000), s. 60–61.
  11. ↑ Kampen (2000), s. 62.
  12. ↑ a b c Kampen (2000), s. 93–94.
  13. ↑ Gao (2018), s. 174.
  14. ↑ Gao (2018), s. 177.
  15. ↑ Gao (2018), s. 217.
  16. ↑ Gao (2018), s. 261.
  17. ↑ a b c d e f g h LEE, Lily Xiao Hong. Chen Congying. In: LEE, Lily Xiao Hong; STEFANOWSKA, A. D. Biographical Dictionary of Chinese Women. The Twentieth Century 1912-2000. Abington, Oxon: Routledge, 2015. ISBN 0-7656-0043-9. S. 55–57. (anglicky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • SAICH, Tony; YANG, Benjamin. The Rise to Power of the Chinese Communist Party: Documents and Analysis. Abington, Oxon: Routledge, 2015. 1500 s. ISBN 1315288206. (anglicky) 
  • YANG, Benjamin. From revolution to politics: Chinese communists on the long march. New York: Routledge, 2021. ISBN 0-8133-7672-6. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Žen Pi-š’ na Wikimedia Commons
Člen vedení Komunistické strany Číny
5. politbyro ÚV KS Číny (květen 1927 – červenec 1928)
politbyro od května 1927
členové politbyra
stálý výbor
(do července 1927)
Čchen Tu-siou (do července 1927 generální tajemník ústředního výkonného výboru) • Cchaj Che-sen • Čang Kuo-tchao • Čou En-laj (prozatímní člen stálého výboru, do června 1927)
od června 1927 i
Čchü Čchiou-paj (do června 1927) • Tchan Pching-šan
Li Wej-chan • Čchü Čchiou-paj (v červnu 1927 člen stálého výboru) • Tchan Pching-šan (od června 1927 člen stálého výboru) • Li Li-san • Čou En-laj (do června 1927 prozatímní člen stálého výboru)
kandidáti politbyra
prozatímní stálý výbor
(červenec – srpen 1927)
prozatímní politbyro od srpna 1927
členové
stálý výbor
Čchü Čchiou-paj (předseda prozatímního politbyra) • Su Čao-čeng • Li Wej-chan
od listopadu 1927 i
Čou En-laj • Luo I-nung (zatčen a zabit v dubnu 1928)
od února 1928 i
od května 1928 i
Siang Čung-fa • Luo I-nung (od listopadu 1927 člen stálého výboru) • Ku Šun-čang • Wang Che-po (do října 1927) • Pcheng Pchaj • Žen Pi-š’ (od května 1928 člen stálého výboru)
kandidáti
Teng Čung-sia • Čou En-laj (od listopadu 1927 člen politbyra a stálého výboru) • Mao Ce-tung (do listopadu 1927) • Pcheng Kung-ta (do listopadu 1927) • Čang Tchaj-lej (padl v prosinci 1927) • Čang Kuo-tchao (do listopadu 1927) • Li Li-san
• → 6. politbyro
6. politbyro ÚV KS Číny (červenec 1928 – červen 1945)
politbyro po 1. zasedání ÚV v červenci 1928
členové
členové stálého výboru
Siang Čung-fa (generální tajemník ÚV) • Čou En-laj • Su Čao-čeng • Siang Jing • Cchaj Che-sen
kandidáti
kandidáti stálého výboru
politbyro po změnách na zasedání politbyra v listopadu 1928
členové
členové stálého výboru
Siang Čung-fa (generální tajemník ÚV) • Čou En-laj • Li Li-san • Su Čao-čeng (zemřel v únoru 1929) • Siang Jing • Jang Jin (zatčen a zabit v srpnu 1929)
Čchü Čchiou-paj • Čang Kuo-tchao • Pcheng Pchaj (zatčen a zabit v srpnu 1929)
kandidáti
kandidáti stálého výboru
politbyro po 3. zasedání ÚV v září 1930
členové
členové stálého výboru
Siang Čung-fa (generální tajemník ÚV) • Čou En-laj • Siang Jing
kandidáti
členové stálého výboru
Sü Si-ken (od října 1930)
kandidáti stálého výboru
Sü Si-ken (do října 1930)
politbyro po 4. zasedání ÚV v lednu 1931
členové
členové stálého výboru
Siang Čung-fa (generální tajemník ÚV; zatčen a zabit v červnu 1931) • Čou En-laj • Čang Kuo-tchao • Wang Ming (od února 1931)
kandidáti stálého výboru
Sü Si-ken (zatčen v září 1932) • Čchen Jü • Lu Fu-tchan
Siang Jing • Žen Pi-š’ • Wang Ming (od února 1931 člen stálého výboru)
kandidáti
Kuan Siang-jing • Luo Teng-sien (zatčen a zabit v srpnu 1933) • Wen Jü-čcheng (do května 1931) • Ku Šun-čang (zatčen v dubnu 1931) • Mao Ce-tung • Wang Kche-čchüan (vyloučen ze strany koncem ledna 1931) • Liou Šao-čchi
prozatímní politbyro od září 1931
členové
stálý výbor
Čchin Pang-sien (pověřen celkovým řízením ÚV) • Čang Wen-tchien • Lu Fu-tchan (zatčen v lednu 1933)
Kchang Šeng • Čchen Jün • Li Ču-šeng (zatčen v červnu 1934) • Liou Šao-čchi • Chuang Pching (zatčen v prosinci 1932) • Wang Jün-čcheng (zatčen v únoru 1933)
politbyro po 5. zasedání ÚV v lednu 1934
členové
ústřední sekretariát
Čchin Pang-sien (do února 1935 pověřen celkovým řízením ÚV) • Čou En-laj • Čang Wen-tchien (od února 1935 pověřen celkovým řízením ÚV) • Čchen Jün (člen ústředního sekretariátu do června 1935) • Siang Jing (člen ústředního sekretariátu do října 1934)
od ledna 1935 i
od února 1935 i
Čang Kuo-tchao • Žen Pi-š’ • Wang Ming • Kchang Šeng • Ču Te • Mao Ce-tung (člen ústředního sekretariátu od ledna 1935) • Ku Cuo-lin (zemřel v květnu 1934) • Čchen Jün (do června 1935 člen ústředního sekretariátu) • Siang Jing (do října 1934 člen ústředního sekretariátu)
od srpna 1935 i
Čchen Čchang-chao (do 1935) • Čou Čchun-čchüan (do 1935)
od ledna 1936 i
kandidáti
Wang Ťia-siang (člen politbyra a ústředního sekretariátu od února 1935) • Liou Šao-čchi • Kuan Siang-jing • Teng Fa • Kchaj Feng
politbyro po zasedání politbyra v prosinci 1937
členové
ústřední sekretariát
sekretariát od prosince 1937
od března 1940 i
pracovní konference sekretariátu od srpna 1941
sekretariát od března 1943
Mao Ce-tung (předseda sekretariátu a politbyra) • Liou Šao-čchi • Žen Pi-š’
Čou En-laj • Wang Ťia-siang (od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu) • Čchin Pang-sien • Siang Jing (padl v lednu 1941) • Čang Kuo-tchao (v dubnu 1938 přešel ke Kuomintangu a odvolán) • Žen Pi-š’ (člen ústředního sekretariátu od března 1940) • Ču Te • Pcheng Te-chuaj • Čang Wen-tchien (do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Wang Ming (do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Čchen Jün (do března 1943 člen ústředního sekretariátu/pracovní konference sekretariátu) • Kchang Šeng (do srpna 1941 člen ústředního sekretariátu) • Teng Fa
kandidáti
Liou Šao-čchi (člen ústředního sekretariátu od března 1943) • Kchaj Feng (od srpna 1941 do března 1943 člen pracovní konference sekretariátu)
předsednictvo sedmého zasedání ÚV od května 1944
členové
Mao Ce-tung (předseda ÚV a předsednictva) • Ču Te • Liou Šao-čchi • Žen Pi-š’ • Čou En-laj
5. politbyro ← • → 7. politbyro
7. politbyro ÚV KS Číny (červen 1945 – září 1956)
členové politbyra
členové ústředního sekretariátu
Mao Ce-tung (předseda ÚV) • Ču Te • Liou Šao-čchi • Čou En-laj • Žen Pi-š’ (zemřel v říjnu 1950)
od října 1950 i
kandidáti ústředního sekretariátu
Čchen Jün (od října 1950 člen ústředního sekretariátu) • Pcheng Čen
Kchang Šeng • Kao Kang (sebevražda v srpnu 1954) • Tung Pi-wu • Lin Po-čchü • Čang Wen-tchien • Pcheng Te-chuaj
od dubna 1955 i
6. politbyro ← • → 8. politbyro
Vedoucí organizačního oddělení ústředního výboru Komunistické strany Číny
vedoucí
Čang Kuo-tchao (1921–1923) • Mao Ce-tung (1924–1925) • Čchen Tu-siou (1925–1927) • Čang Kuo-tchao (1927) • Li Wej-chan (1927) • Luo I-nung (1927–1928) • Čou En-laj (1928–1930) • Siang Jing (úřadující, 1928– ) • Siang Čung-fa (1930) • Čou En-laj (1930) • Li Li-san (1930) • Čou En-laj (1930–1931) • Kchang Šeng (1931) • Li Ču-šeng (1931) • Kchang Šeng (1931–1932) • Chuang Li (1932) • Kchung Jüan (1932–1933) • Žen Pi-š’ (1933) • Li Wej-chan (1933–1935) • Čou En-laj (1935) • Li Wej-chan (1935–1936) • Čang Wen-tchien (1936) • Kuo Chung-tchao (1936–1937) • Čchin Pang-sien (1937) • Čchen Jün (1937–1944) • Pcheng Čen (1943–1953) • Žao Šu-š’ (1953–1954) • Teng Siao-pching (1954–1956) • An C’-wen (1956–1966) • Nie Ťi-feng (1966– ) • Ču Kuang (1966/67) • Jang Š’-žung ( –1967) • Kuo Jü-feng (1967–1973) • Kuo Jü-feng (1973–1977) • Chu Jao-pang (1977–1978) • Sung Žen-čchiung (1978–1983) • Čchen Jie-pching (1983–1984) • Čchiao Š’ (1984–1985) • Wej Ťien-sing (1985–1987) • Sung Pching (1987–1989) • Lü Feng (1989–1994) • Čang Čchüan-ťing (1994–1999) • Ceng Čching-chung (1999–2002) • Che Kuo-čchiang (2002–2007) • Li Jüan-čchao (2007–2012) • Čao Le-ťi (2012–2017) • Čchen Si (2017–2023) • Li Kan-ťie (2023– )
Generální sekretáři ústředního výboru Komunistické strany Číny
Wang Žuo-fej (1926–1927) • Čchen Tu-siou (1927) • Cchaj Che-sen (1927) • Čang Kuo-tchao (1927) • Teng Čung-sia (1927) • Li Wej-chan (1927–1928) • Čou En-laj (1928) • Li Li-san (1928–) • ? (–1930) • Li Li-san (1930) • Kche Čching-š’ (1931–1933) • Teng Jing-čchao (1934–1935) • Teng Siao-pching (1935) • Čang Wen-pin (1935–1937) • Wang Žuo-fej (1937–1940) • Žen Pi-š’ (1941–1950) • Liou Šao-čchi (1950–1954) • Teng Siao-pching (1954–1956, poté do 1967 generální tajemník sekretariátu) • Chu Jao-pang (1978–1980, poté do 1982 generální tajemník sekretariátu)
Člen vedení ozbrojených sil Čínské lidové republiky (a předešlé Čínské sovětské republiky)
Ústřední revoluční vojenská komise Čínské sovětské republiky (leden 1931 – srpen 1937)
komise v lednu – listopadu 1931
předseda a místopředsedové od ledna 1931
předseda: Siang Jing • místopředsedové: Ču Te • Mao Ce-tung
předseda a místopředsedové od června 1931
předseda: Mao Ce-tung • místopředsedové: Ču Te • Siang Jing
předsednictvo od října 1931
předseda: Ču Te • zástupci předsedy: Wang Ťia-siang • Pcheng Te-chuaj
členové
od ledna 1931 25 členů včetně předsedy a místopředsedů
komise v listopadu 1931 – únoru 1934
předseda a místopředsedové od listopadu 1931
předseda: Ču Te • místopředsedové: Wang Ťia-siang • Pcheng Te-chuaj
předseda a místopředsedové od května 1933
předseda (na frontě): Ču Te • úřadující místopředseda (v zázemí): Siang Jing • místopředsedové: Wang Ťia-siang • Pcheng Te-chuaj
členové
od listopadu 1931 15 členů včetně předsedy a místopředsedů, od května 1933 ještě dva členové
komise v únoru 1934 – prosinci 1936
předseda a místopředsedové od února 1934
předseda: Ču Te • místopředsedové: Čou En-laj • Wang Ťia-siang • Siang Jing (od září 1934; zprvu úřadující místopředseda, od října 1934 místopředseda) • Čang Kuo-tchao (od června 1935)
předsednictvo od října 1936
členové
od února 1934 více než 14 členů, od června 1935 ještě dva členové
komise v prosinci 1936 – srpnu 1937
předseda a místopředsedové
předseda: Mao Ce-tung • místopředsedové: Čou En-laj • Čang Kuo-tchao (do března 1937) • Ču Te (od března 1937)
členové předsednictva
Ču Te (od března 1937 místopředseda) • Pcheng Te-chuaj • Žen Pi-š’ • Che Lung
členové
od prosince 1936 16 členů bez předsedy, místopředsedů a členů předsednictva
Ústřední revoluční vojenská komise KS Číny (srpen 1937 – srpen 1945)
tajemník
zástupci tajemníka
Ču Te • Čou En-laj • Wang Ťia-siang (od listopadu 1938) • Liou Šao-čchi (od března 1943)
členové
Pcheng Te-chuaj • Žen Pi-š’ (do března 1938) • Jie Ťien-jing • Lin Jü-jing (zemřel v březnu 1942) • Che Lung • Liou Po-čcheng • Sü Siang-čchien • Lin Piao
Náčelníci hlavní politické správy ČLOA a jejich předchůdci
Lu I (1930–1931) • Mao Ce-tung (1931) • Čou I-li (1931) • Wang Ťia-siang (1931–1935) • Che Čchang (1932– , úřadující) • Ku Cuo-lin (1934, úřadující) • Li Fu-čchun (1934–1935, úřadující) • Čchin Pang-sien (1935, úřadující) • Čchen Čchang-chao (1935) • Wang Ťia-siang (1935–1937) • Žen Pi-š’ (1937–1938) • Wang Ťia-siang (1938–1945) • Liou Šao-čchi (1945–1950) • Luo Žung-chuan (1950–1956) • Tchan Čeng (1956–1961) • Luo Žung-chuan (1961–1963) • Siao Chua (1963–1967) • neobsazeno (1967–1970) • Li Te-šeng (1970–1973) • neobsazeno (1973–1975) • Čang Čchun-čchiao (1975–1976) • neobsazeno (1976–1977) • Wej Kuo-čching (1977–1982) • Jü Čchiou-li (1982–1987) • Jang Paj-ping (1987–1992) • Jü Jung-po (1992–2002) • Sü Cchaj-chou (2002–2004) • Li Ťi-naj (2004–2012) • Čang Jang (2012–2017) • Miao Chua (2017– )
uvedeni jsou náčelníci hlavní politické správy: vojenské komise ÚV KS Číny (1930–1931) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1931–1935) • čínské Rudé armády (1935) • revoluční vojenské komise ÚV KS Číny (1935–1937) • vojenské komise ÚV KS Číny (1937–1949) • lidové revoluční vojenské rady (1949–1954) • Čínské lidové osvobozenecké armády (1954–2015) • ústřední vojenské komise (2015– )
Komunistický svaz mládeže Číny
první tajemníci
Jü Siou-sung (1920–1922) • Š’ Cchun-tchung (1922–1923) • Liou Žen-ťing (1923–1925) • Čang Tchaj-lej (1925–1927) • Žen Pi-š’ (1927–1928) • Kuan Siang-jing (1928–1929) • Feng Wen-pin (1949–1953) • Chu Jao-pang (1953–1966) • Chan Jing (1978–1982) • Wang Čao-kuo (1982–1984) • Chu Ťin-tchao (1984–1985) • Sung Te-fu (1985–1993) • Li Kche-čchiang (1993–1998) • Čou Čchiang (1998–2006) • Chu Čchun-chua (2006–2008) • Lu Chao (2008–2013) • Čchin I-č’ (2013–2017) • Che Ťün-kche (2017–2023) • A Tung (2023– )
Socialistický svaz mládeže Číny (1920–1925) • Komunistický svaz mládeže Číny (1925–1949) • Novodemokratický svaz mládeže Číny (1949–1957) • Komunistický svaz mládeže Číny (1957– )
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Žen_Pi-š’&oldid=24229533“