Přeskočit na obsah

Alberto Vojtěch Frič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alberto Vojtěch Frič
Alberto Vojtěch Frič, Praha 1918
Alberto Vojtěch Frič, Praha 1918
Narození8. září 1882
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí4. prosince 1944 (ve věku 62 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Příčina úmrtítetanus
Místo pohřbeníMotolský hřbitov
Povoláníspisovatel, objevitel, antropolog, fotograf, botanik, autor dětské literatury, etnograf a světoběžník
Manžel(ka)
Děti
Rodiče
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alberto Vojtěch Frič (8. září 1882 Praha[1] – 4. prosince 1944 Praha[2]) byl český etnograf, cestovatel, botanik, fotograf, novinář a spisovatel.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Frič se narodil jako druhý syn v rodině právníka a náměstka pražského primátora Vojtěcha Friče (1844–1918) a jeho manželky Rosalie rozené Švagrovské (1851–1935).[3] Byl pokřtěn po otci Vojtěch, jméno Alberto začal používat v Jižní Americe pro jeho snadnou výslovnost ve španělštině a portugalštině. Již od mládí projevoval výjimečné nadání v přírodovědných oborech. Jako malý chlapec náhodou získal svůj první kaktus Echinopsis eyriesii, a když mu na okně vykvetl, stal se vášnivým sběratelem. Už jako teenager byl považován za jednoho z největších znalců kaktusů ve střední Evropě. Vytvořil také úctyhodnou sbírku, která ale v únoru 1900 zmrzla. Rok po maturitě na reálce v Ječné ulici v Praze odjel do Jižní Ameriky – hledat nové kaktusy.

V letech 1901–1929 podnikl sedm cest do Jižní Ameriky a jednu do Mexika a USA.

Na svých cestách se převážně věnoval botanickým, etnologickým a geografickým výzkumům. O své práci psal novinové články, povídky i knihy, pořádal přednášky a výstavy. Je považován za průkopníka české cestopisné fotografie.[4]

Cesty

[editovat | editovat zdroj]
Alberto Vojtěch Frič (Praha, 1902)

Celkově na svých cestách strávil A. V. Frič téměř 12 let.

První cesta 10. V. 1901 – 5. VII. 1902

[editovat | editovat zdroj]
Brazílie

Fričova první cesta vedla po brazilských řekách do vnitrozemí Mato Grossa, kde se náhodně setkal s indiány kmene Šavantes. Cestu ukončilo těžké zranění po střetnutí s jaguárem. Byla však impulsem pro další poznávání Jižní Ameriky a jejích původních obyvatel.

Druhá cesta 11. VIII. 1903 – 17. IX. 1905

[editovat | editovat zdroj]
Uruguay, Argentina, Paraguay, Brazílie

Na počátku druhé cesty sbíral kaktusy v Uruguayi ve spolupráci s ředitelem přírodovědného muzea v Montevideu José Arechavaletou (1834–1912). Poté zkoumal v doprovodu indiánů Toba a Pilagá dosud plně nezmapovaný tok řeky Pilcomayo na hranicích Argentiny a Paraguaye, kde mj. objasnil násilnou smrt španělského geodeta Ibarrety (1859–1898). Dále směřoval proti proudu řeky Paraguay na sever a cestou na obou březích kontaktoval postupně indiány Angaité, Sanapaná, Kaďuveo (Kadiwéu) a Čamakoko (Chamacoco). Cestu završil opět v Mato Grossu u kmene Bororo. Při zpáteční cestě uvízl v severním Chacu kvůli rozsáhlé povodni a velmi se sblížil s Čamakoky, kteří mu umožnili přečkat nebezpečí v jednom z nomádských kmenových klanů. Na různých místech Paraguaye a Argentiny se mu podařilo získat a vrátit pozůstalým některé osobní věci a fotografické negativy indiány zavražděného italského malíře a etnografa Guida Boggianiho (1861–1901).[5]

Třetí cesta 21. VIII. 1906 – VIII. 1908

[editovat | editovat zdroj]
Alberto Vojtěch Frič (Paraguay, 1903)
Argentina, Brazílie, Paraguay

Cestu započal v září 1906 účastí na mezinárodním kongresu Volné myšlenky v Buenos Aires, kde přednesl na základě zkušeností z minulé cesty alarmující antiklerikální projev nazvaný "Misie a civilizace indiánů". Poté zkoumal na atlantickém pobřeží mušlové mohyly sambaquis a úvahy o migraci indiánských populací, ke kterým dospěl na základě archeologických vykopávek, si pak ověřil ve vnitrozemí brazilských států Paraná a Santa Catarina. Přispělo k tomu i srovnávací studium jazyků, mytologií a zvyklostí tamních kmenů Kaingan (Kanhgág), Xokleng a určení nového kmene Ššetá (Xetá). Na jaře 1907 se velmi kriticky veřejně postavil k probíhající genocidě domorodého obyvatelstva, kterou na jihu Brazílie s vědomím místních úřadů organizovali spekulanti s půdou ve prospěch evropských imigrantů. Odmítavá reakce části německých kolonistů vedla k tomu, že muzea v Hamburku a Berlíně, která ho před cestou pověřila etnografickým sběrem, s ním v létě 1907 ukončila spolupráci. Konflikt vyvrcholil na XVI. kongresu amerikanistů ve Vídni v září 1908, kdy se němečtí vědci znovu distancovali od jeho protestu proti "lovu lidí a novodobému otroctví", který označili za projev českého nacionalismu s cílem poškodit zájmy Německa v Brazílii. Na brazilské straně však aféra vzbudila veřejnou diskusi, která vyústila v roce 1910 ve vytvoření státní "služby na ochranu indiánů" (dnes FUNAI) a zakládání rezervací. Po ukončení německých kontraktů Frič pokračoval na vlastní pěst. Na podzim 1907 působil v Argentině jako reportér pro časopis Caras y Caretas a na jaře 1908 se věnoval dalším archeologickým průzkumům v Patagonii. Nakonec si zajel do Paraguaye, kde shromáždil nové etnografické sbírky. Do Evropy se vrátil s nemocným mladým Čamakokem, pro kterého se v Praze podařilo stanovit diagnózu (do té doby neznámí střevní parazité Ancylostoma duodenale) a vyléčit jeho a posléze i celý jeho kmen.

Související informace naleznete také v článku Čerwuiš.

Z kaktusů bylo významným objevem mj. Gymnocalycium mihanovichii.

Čtvrtá cesta 1909–1912

[editovat | editovat zdroj]
Paraguay, Brazílie, Argentina

Pobyt zejména mezi indiány Čamakoko a Kaďuveo.

Pátá cesta 28. V. 1919 – 11. VI. 1920

[editovat | editovat zdroj]
Uruguay, Argentina

Propagační mise z pověření ministerstva zahraničí nově založeného Československa.

Šestá cesta 12. IV. 1923 – 26. II. 1924

[editovat | editovat zdroj]
Alberto Vojtěch Frič (Mexiko, 1923)
USA, Mexiko

Cesta s botanickým zaměřením.

Sedmá cesta I. 1927 – VI. 1927

[editovat | editovat zdroj]
Brazílie, Argentina, Paraguay, Uruguay

Cesta s botanickým zaměřením.

Osmá cesta 25. X. 1928 – 29. III. 1929

[editovat | editovat zdroj]
Uruguay, Argentina, Bolívie, Peru

Tato poslední cesta po Jižní Americe byla z hlediska kaktusářství nejvýznamnější, neboť Frič objevil nová, dosud neznámá naleziště vysokohorských kaktusů rodů Parodia, Lobivia, Rebutia, Neowerdermania, Oreocereus a dalších a spustil celosvětový zájem až horečku o jihoamerické kaktusy.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Rodokmen Fričů.

V indiánském kmeni Čamakoko v Paraguayi žila do roku 2009 jeho dcera Herminia, narozená v prvním desetiletí 20. století. V roce 1921 se Frič oženil v Praze s Dragou Janáčkovou, s níž měl syna Ivana Vojtěcha (1922–2001), pozdějšího kameramana. Fričovi paraguayští a čeští vnuci spolupracují ve spolku „Checomacoco“.

Frič bydlel od roku 1913 ve vile Božinka (někdy také „Božínka“), kterou si nechal postavit na adrese Jinonická 766/17.

Rod Neowerdermannia A. V. F.
je rod zvláštních andských kaktusů, které domorodci užívají jako zeleninu. Typový druh Neowerdermannia vorwerkii, sběr VZ176

Frič a kaktusy

[editovat | editovat zdroj]

Frič se postupně vypracoval na odborníka světového formátu, byl považován za největšího soudobého znalce kaktusů, popsal desítky nových druhů[6] a shromáždil největší a nejcennější evropskou sbírku kaktusů své doby. Sbírka zanikla během druhé světové války, neboť se mu přes všechnu snahu nepodařilo sehnat dost topiva a kaktusy ve sklenících umrzly. (Nebyl to první případ – už dříve mu čeští celníci na hranicích během zimy nechali kaktusy po otevření krabic zasypat sněhem a umrznout.)[7] Sbíral je všude, od Mato Grossa přes Gran Chaco až po strmé stráně And ve výšce přes 5000 m n. m. Navštívil kvůli nim i Střední a Severní Ameriku (1923). Publikoval množství fotografií krajiny porostlé kaktusy a zpopularizoval pěstování kaktusů, zejména ve střední Evropě.

Odborníky fascinoval, když v botanické zahradě umístěné v hlavním městě Mexika objevil druh Astrophytum asterias, který již byl považován za vyhynulý (bylo to tím paradoxnější, že zahradu odborníci na kaktusy často navštěvovali). Prováděl výzkum kaktusů s narkotizačními účinky (tzv. narkokaktusy), někdy je přitom zkoušel i sám na sobě. Zjistil například, že některé potlačují závrať, čehož využíval v Andách.

Jeho objevy byly obrovské, horší to ale bylo s publikací výsledků. Friče nijak nelákala ani tvorba strohých vědeckých prací, ani taxonomie jako striktní věda pro práci s názvy. Proto spousta jím objevených druhů byla nakonec přisouzena jiným, neboť se nepřiměl k tomu, aby je podrobně a přesně vědecky popsal. Jediné větší botanické práce, které snesou nejpřísnější měřítka vědecké práce (myšleno po formální stránce), jsou jeho Index kaktusů a unikátní herbář o několika stech položkách, nacházející se v Národním muzeu.

Po ukončení svých výprav se živil jako zahradník a obchodník s kaktusy. Současně se věnoval úvahám o genetické modifikaci rostlin a zkoušel prakticky šlechtit a křížit kaktusy i užitkové plodiny, přičemž nejznámějších úspěchů dosáhl u luštěnin a rajčat.

Po Fričovi je pojmenován časopis Fričiana.

Fričův podrobný „botanický“ životopis napsal Karel Crkal pod názvem „Lovec kaktusů“.

Alberto Vojtěch Frič má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Frič.[8]

Frič a indiáni

[editovat | editovat zdroj]
Frič s indiány kmene Kaingan

Frič během svých cest navštívil desítky kmenů a sestavil slovníky 36 indiánských jazyků. Pořídil stovky fotografií a přivezl do Evropy tisíce etnografických předmětů. Často se jedná o jediné podrobné materiály o tom, jak tito indiáni žili předtím, než byli zásadněji ovlivněni (nebo vybiti) bělochy. Celkově mezi nimi prožil asi deset let života a byly to podle jeho vlastních slov nádherné roky, bez ohledu na zranění způsobené jaguárem a další nehody a nemoci, které ho potkaly. Nejvíce času strávil u kmene Čamakoko, z něhož pocházela jeho indiánská žena.

Frič později velice vzpomínal na své pobyty u nich a dával najevo, že se u nich cítil lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti. Když byl mezi nimi, byl v podstatě indiánem, oblékal se jako oni a choval se jako oni. Později o tom napsal: „Šel-li jsem navštívit ministra nebo prezidenta jihoamerických republik, oblékl jsem si frak. Chce-li ale cestovatel pochopit člověka divočiny, musí odložit šaty, oholit brvy a obočí, stát se jedním z nich…“

Nutno podotknout, že zatímco jako kaktusář byl Frič ctěn doma i ve světě, jako etnograf a znalec Indiánů je přehlížen. Většina jeho sbírek skončila v zahraničí, zejména v New Yorku a Petrohradě, jen malá část je v Náprstkově muzeu.

Několik jeho odborných prací o indiánech vyšlo v cizině, německy, anglicky a španělsky. Jeho styky s vědeckým prostředím skončily po XVIII. kongresu amerikanistů (1913 v Londýně). V češtině publikoval o indiánech mnoho článků pro noviny a časopisy, byl jedním z největších popularizátorů Jižní Ameriky u nás. Z těchto prací vydal dva sborníky, v roce 1918 „A. V. Frič mezi indiány“ a v roce 1943 vyšel v nakladatelství Novina jeho populární seriál z časopisu Pestrý týden pod názvem Indiáni Jižní Ameriky. V dalších vydáních byla kniha přepracovávána, komentována a rozšiřována. V Pestrém týdnu za druhé světové války vycházely i některé Fričovy vzpomínky na indiána Čerwuiše, později vydané podle kompletního rukopisu knižně v nakladatelství Titanic pod názvem Čerwuiš, aneb Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu.[p 1] Tento příběh také inspiroval Lucii Lomovou ke komiksovém zpracování Divoši (Labyrint, 2011). Jeho zápisky čamakokských mýtů, konfrontované s jejich novodobou verzí zaznamenanou Fričovým indiánským vnukem Rodolfem Ferreirou Fričem, vyšly pod názvem Indiánská knížka (2012).

Frič jako spisovatel

[editovat | editovat zdroj]

Frič psal i dobrodružné knihy pro mládež, v nichž čerpal ze svých zážitků na cestách. Hrdinou dobrodružných románů, které vyšly v Nakladatelství Toužimský a Moravec pod názvem Strýček indián a Dlouhý lovec, byl stylizovaný hrdina Karaí Pukú. K jejich velké oblibě (stejně jako příběh Hadí ostrov vyšly v mnoha vydáních) přispěly i ilustrace Zdeňka Buriana.

Konec života

[editovat | editovat zdroj]

Koncem listopadu 1944 se Frič na svém dvorku škrábl o hřebík a začátkem prosince zemřel na tetanus.[9] Je pohřben na Motolském hřbitově.[10]

Kaktusy pojmenované dle Friče

[editovat | editovat zdroj]

Fričovým jménem bylo pojmenováno téměř třicet druhů kaktusů, např.:[11]

  • Cephalocereus fricii
  • Cereus fricii
  • Cleiostocactus straussii var. fricii
  • Echinocactus fricii
  • Echinopsis fricii
  • Griseocactus fricii
  • Gymnocalycium fricianum
  • Lobivia fricii
  • Lophophora fricii
  • Malacocarpus fricii
  • Notocactus fricii
  • Parodia friciana
  • Pilocereus fricii
  • Stenocereus fricii
  • Subpilocereus fricii
  • Wigginsia fricii

Řada těchto názvů je dnes neplatných. Používá se jen:

  • Cleiostocactus straussii var. fricii
  • Lophophora fricii
  • Notocactus fricii dřívější názvy Malacocarpus fricii, Wigginsia fricii
  • Stenocereus fricii

Naopak nejnověji byl popsán druh

  • Lophophora alberto-vojtechii

Spisy

[editovat | editovat zdroj]
Titulní strana knihy Indiáni Jižní Ameriky
  • Bylo, jest a bude, Praha 1918
  • Cihly, Přerov 1918
  • Mezi indiány, A. Koníček, Praha 1918
  • Zákon pralesa, Praha 1921
  • Kalera Marsal, vlastním nákladem D. Fričové, Praha 1921
  • Indiáni Jižní Ameriky, Novina, Praha 1943 (dostupné online), Mladá fronta, Praha 1957, přepracované a rozšířené vydání Orbis, Praha 1977
  • Čerwuiš aneb z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu, Titanic, Praha 2018 (4., rozšířené vydání)
  • Indiánská knížka, Titanic, Praha 2012

O kaktusech

[editovat | editovat zdroj]
  • Kaktusy sukkulenty a jejich pěstění (spolu s J. Seidlem), Praha 1924
  • O kaktech a jejich narkotických účincích, Praha : Sfinx, 1924
    • 1. doplněné a přepracované vydání, Praha : DharmaGaia : Maťa, 1995, ISBN 80-901915-3-3
    • 2. doplněné a přepracované vydání, Praha : DharmaGaia : Maťa, 1999, ISBN 80-86013-70-7
    • 3. doplněné a přepracované vydání, Praha : Titanic, 2015, ISBN 978-80-86652-56-6
  • Kaktusová příloha Život v přírodě (spolu s J. Seidlem), Praha 1925
  • Abablehnung (spolu s Kurtem Kreuzingerem), Praha 1935
  • Svět kaktusů podle Friče, lexikon kaktusů v zahradnickém a ovocnicko-vinařském slovníku naučném, 1931–1942, reprint sestavil Matis, Dráb, 1994

Pro děti

[editovat | editovat zdroj]
  • Strýček indián, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (9., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1994)
  • Dlouhý lovec, Toužimský a Moravec, Praha 1935 (7., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995) Dostupné online Státní nakladatelství dětské knihy, Praha, 1955 na stránkách PDF knihy
  • Hadí ostrov, Toužimský a Moravec, Praha 1947 (6., přepracované vydání Titanic–Madagaskar, Praha 1995)

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
  • Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, Praha, 1983

Výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ve třetím vydání (a současně jako e-kniha) v roce 2011 byla nově zařazena první kapitola a především překvapivý závěr, který propojil sto let starý příběh se současností.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Štěpána na Novám Městě pražském
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých hlavního magistrátu, sign. MAG Z24, s. 165
  3. ↑ Konskripční příhláška obyvatel Prahy
  4. ↑ Alberto Vojtěch Frič Archivováno 2. 11. 2014 na Wayback Machine. na stránkách Pavla Scheuflera
  5. ↑ Guido Boggiani: fotograf. Příprava vydání Pavel Frič, Yvonna Fričová, Guido Boggiani. vyd. 1. vyd. Praha: Nakł. Titanic 135 s. ISBN 978-80-85909-25-8. 
  6. ↑ [1] kaktusy pojmenované Fričem na stránkách The International Plant Names Index (IPNI)
  7. ↑ FRIČ, Alberto Vojtěch. O kaktech a jejich narkotických účincích. Praha: Sfinx, 1924. 54 s. Knihovna Sfingy, sv. 61.
  8. ↑ BRUMMITT, Richard Kenneth; POWELL, C. E. Authors of Plant Names. Kew: Royal Botanical Gardens, 1992. Dostupné online. ISBN 1-84246-085-4. (anglicky) Mezinárodní rejstřík jmen rostlin je zapracován do seznamu botaniků a mykologů dle zkratek. 
  9. ↑ Usedlost Božínka (č. p. 766, Jinonická ul. 17). www.starysmichov.cz [online]. [cit. 2024-09-01]. Dostupné online. 
  10. ↑ Schreiberová, Jarmila, ed. a Schreiber, Hugo, ed. Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: příběhy nevšedních životů. 1. vyd. Praha: Perseus, 2006-2010. 3 sv. ISBN 80-239-8554-X. Sv. 1, s. 87.
  11. ↑ [2] kaktusy pojmenované Fričovým jménem na stránkách The International Plant Names Index (IPNI)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Karel Crkal: Lovec kaktusů, Academia, Praha, 1983, 430 stran
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 
  • Nebezpečné výpravy za dobrodružstvím, LN 3. ledna 2001, str. 24
  • Kamila Šimková-Broulová: Za vše může katus, Lidé a Země 03/2006, str. 94–95
  • Kamila Šimková-Broulová: Po stopách Karaí Pukú, Lidé a Země 03/2006, str. 18–24

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alberto_Vojtěch_Frič&oldid=24221457“