Ametyst
| Ametyst | |
|---|---|
 | |
| Obecné | |
| Kategorie | Minerál |
| Chemický vzorec | SiO2 |
| Identifikace | |
| Barva | fialová |
| Vzhled krystalu | sloupcovité, šestiboké krystaly |
| Soustava | klencová |
| Tvrdost | 7 |
| Lesk | skelný |
| Štěpnost | neštěpný |
| Index lomu | 1,54 (o) / 1,55 (e) |
| Vryp | bílý |
| Hustota | 2,6 g ⋅ cm−3 |
| Rozpustnost | kyselina fluorovodíková |
| Ostatní | nerovný nebo lasturnatý lom |
Ametyst je minerál, odrůda křemene různých odstínů fialové barvy.[1][2] Ametyst je počítán mezi drahé kameny, je oblíbeným materiálem pro výrobu různých ozdob a šperků. Nachází se především v dutinách zásaditých hornin (geodách). Ametyst má celou řadu fialových odstínů, od světlých tónů až po tmavé, někdy bývá až purpurově zbarvený. Některé ametysty jsou průhledné, jiné jen průsvitné, další neprůsvitné, tzv. opakní. Kvůli svému zbarvení jsou velmi oblíbené. Na přímém slunci ztrácí barvu.
Termín
[editovat | editovat zdroj]Název může pocházet z řeckého slova amethystos = neopojivý [řec. methé = opilost], ovšem možné je i to, že kořen slova je odvozen od barvy kamene podobné barvě vína [řec. methy].[3] Indové nazývají ametyst Katajílá podle barvy ovoce, které připomíná barvu ametystu.
Světová naleziště
[editovat | editovat zdroj]Jako šperk měl ametyst význam už od starověku. Korále z ametystu jsou známy ze starověkých kultur civilizace Mohendžo-dara, Egypta, Sumeru a Baktrie v Afghánistánu a Tádžikistánu.
Purpurové ametysty pocházejí z Afriky, ze Srí Lanky a z Bornea. Ametyst se od 19. století exportuje hlavně z Brazílie a Uruguaye. Nádherné ametysty pocházejí z mnoha afrických zemí (Zambie, Kongo, Madagaskar, …), Cejlonu, Indie a mnoha dalších zemí světa.
České a slovenské ametysty
[editovat | editovat zdroj]V Českých zemích byla od středověku nejproslulejší výzdoba fialovými ametysty s bílými vrostlicemi achátu, pocházejících z lokality Ciboušov na Klášterecku na jižním úpatí Krušných hor. Z kamenů se řezaly a leštily čtyř- až pětiboké desky; dochovaly se v obkladech kaplí sv. Kateřiny a Svatého Kříže na hradě Karlštejně a v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta v Praze. Písemně doložené jsou i z Karlova hradu v Tangermünde, ale nedochovaly se tam. Výzdobou kaplí pomocí těchto drahých kamenů údajně chtěl císař Karel IV. evokovat Nebeský Jeruzalém a jeho hradby podle biblického textu Vidění sv. Jana. Další teorie hovoří o meditačním účinku ametystu na mysl císaře za jeho pobytu na Karlštejně. Další ametysty dal císař vložit do Svatováclavské koruny, do zlatého korunovačního kříže a do několika relikviářů ve Svatovítském pokladu. Ametyst se na území bývalého Československa nalézá v Krušných horách, okolo Kozákova v Českém ráji, dále na Chebsku, v Jeseníkách, v Moravském krasu, na Vysočině na Žďársku a Třebíčsku (Bochovice, Hostákov, Valdíkov, Smrk, aj.). Proslulé byly žezlové krystaly ametystu z dolů okolo Banské Štiavnice ve středním Slovensku.
Význam a využití
[editovat | editovat zdroj]Od počátku historie se ametyst využíval v klenotnictví, řezaly se z něj sumerské a mezopotámské pečetní válečky, a především antické (řecké i římské) gemy. Také v evropském klenotnictví a v glyptice se ametyst od středověku až do současnosti hojně využívá, proslulé jsou misky a konvice dvorských umělců Karla IV., či nádobí z dílen brusičů rodiny Miseroniů, kteří pracovali v Praze-Bubenči pro císaře Rudolfa II. a jeho dvůr. Od 19. století se dováží zejména brazilské ametysty a užívá se také barvený na černo či v kobaltové modři.
Ve starověku se ametyst používal jako talisman proti následkům nadměrného pití. Jako kámen měl probouzet bdělost vyšší mysli, zasvěcovat do tajných věd a zesilovat vyšší duševní schopnosti. V (arci)biskupských prstenech pak manifestuje duševní sílu a vnitřní mravní čistotu. Ametyst je dodnes používán pro své údajné léčebné účinky v mnoha léčitelstvích světa.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Ametyst. Geodb [online]. [cit. 2024-11-20]. Dostupné online.
- ↑ Křemen [online]. [cit. 2024-11-20]. Dostupné online.
- ↑ Isidor ze Sevilly; ŠEDINOVÁ, Hana. Etymologiae XVI = Etymologie XVI. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2000. (Knihovna středověké tradice; sv. V.). ISBN 80-7298-001-7. S. 170–171.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Isidor ze Sevilly, Etymologiae, díl XVI., překlad Hana Šedinová, Praha Oikumena 2000.
- N. I. Kornilov, Juvelirnye kamni, Moskva 1983.
- Jiří KOUŘIMSKÝ, Drahé kameny ve sbírce Národního muzea v Praze. Národní muzeum Praha 1968.
- Jiří Kouřimský, Jaroslav Bauer, Atlas drahých kamenů. Praha 1972.
- Rudolf ĎUĎA, Luboš REJL: Drahé kameny. Praha Granit 2003.
- Vladimír BOUŠKA, Klenoty přírody, Praha 1990.
- R. L. BONEWITZ, Kameny a drahokamy. Velká Británie 2005, (překlad Robert. A. Nový). Praha Slovart 2007.
- Drahé kameny starověku, Praha 2002.
- Clare PHILLIPS, Jewellery from Antiquity to the Present, London 1997.
