Přeskočit na obsah

Chaviva Reiková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chaviva Reiková
חביבה רייק
V britské uniformě v Egyptě, cca 1942
V britské uniformě v Egyptě, cca 1942
Rodné jménoMarta Reiková
Jiná jménakrycí jména:
Ada Robinson,
Marta Martinovič
Narození22. června 1914
Nadabula, Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. listopadu 1944 (ve věku 30 let)
Kremnička, Slovenská republika
Příčina úmrtípopravena zastřelením
Místo pohřbeníHerzlova hora, Jeruzalém, Izrael
Povolánívýsadkářka a agentka Special Operations Executive
OceněníŘád Ľudovíta Štúra 3. třídy (2021)
Nábož. vyznáníjudaismus
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chaviva Reiková (hebrejsky חביבה רייק‎, vlastním jménem Marta Reiková; též Marta (či Chaviva) Reicková, také Chaviva Reichová nebo Emma Reik, 22. června 1914, Nadabula – 20. listopadu 1944, Banská Bystrica-Kremnička) byla sionistická aktivistka, příslušnice Palmachu a členka výsadkové skupiny Amsterdam vysazené v roce 1944 na Slovensku.

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se v malé slovenské vsi Nadabula (od roku 1960 součást města Rožňava) v tehdejším Rakousku-Uhersku jako jedno ze sedmi dětí v chudé židovské rodině.[1] V roce 1919 se s rodinou přestěhovala do Radvaně u Banské Bystrice. Zde v letech 1919 až 1929 navštěvovala obecnou školu. Následně do roku 1931 studovala na Střední odborné škole v Banské Bystrici. Studia ale z existenčních důvodů ukončila a nastoupila jako prodavačka a účetní do železářství bratří Norbergerů.

Již jako mladá byla činná v sionistických organizacích. V roce 1930 vstoupila do mládežnické organizace ha-Šomer ha-ca'ir, kde přijala židovské jméno Chaviva. Byla také členkou Mezinárodní ženské sionistické organizace. V roce 1938 se přestěhovala do Bratislavy a začala pracovat jako sekretářka jednoho z vedoucích pracovníků sionistického hnutí na Slovensku, dr. Oskara Neumanna, a vyučovala v přípravných kurzech pro vystěhovalce do britské mandátní Palestiny. Zároveň byla také vedoucí sekretariátu Židovského národního fondu. V roce 1938 se provdala za Avrahama Martinoviče, s nímž sdílela sionistické nadšení. Existují názory, že šlo o sňatek fiktivní, uzavřený za účelem sdílení imigračního certifikátu, což v té době bylo běžnou praxí.[1]

V Palestině

[editovat | editovat zdroj]
Reiková (ve spodní řadě vlevo) spolu s ostatními výsadkáři, rok 1944

Do tehdejší mandátní Palestiny se společně s manželem přestěhovala v prosinci 1939. Spoluzakládali kibuc Ma'anit, nacházející se asi deset kilometrů východně od Chadery, kde se Reiková okamžitě zapojila do činnosti spojené s rozvojem osídlení. Aktivní však byla i v hnutí ha-Šomer ha-ca'ir a podílela se například na koordinaci sklizně citrusů.[1] Kibuc po nějaké době opustil její manžel, s Reikovou však nadále udržoval srdečný vztah. V roce 1941 vstoupila do židovské podzemní vojenské organizace Hagana. Pro rozdílnost názorů s vedením kibucu nakonec Ma'anit opustila a přestěhovala se do kibucu Šamir v podhůří Golanských výšin. Zde se seznámila se Sarou Bravermanovou, která ji přesvědčila, aby vstoupila do úderných oddílů Hagany, známých jako Palmach.[1]

Reiková s Bravermanovou byly osloveny britskou zpravodajskou službou Special Operations Executive (SOE), která prostřednictvím Židovské agentury hledala židovské dobrovolníky pro speciální vojenské operace, a obě se přihlásily do připravovaného tajného projektu.[1] Staly se příslušnicemi Ženských pomocných leteckých sborů britského královského letectva a pod patronací SOE poté prodělaly v roce 1942 vojenský a zpravodajský výcvik na britské vojenské základně nedaleko Káhiry. Reiková po absolvování kurzu složila přísahu britskému králi Jiřímu VI. a byla povýšena na seržantku. Zároveň přijala nové krycí jméno Marta Martinovič.

Výsadek na Slovensko

[editovat | editovat zdroj]
Chaviva (uprostřed) ve skupině židovských parašutistů

Dne 19. července 1944 byla rozkazem hlavního velitelství vzdušných sil na Středním východě zařazena do výsadku Amsterdam na pozici velitele. V rámci tohoto výsadku byla pověřena plněním zpravodajských úkolů a podporou Slovenského národního povstání. Na vysazení společně s ostatními příslušníky desantu čekala v italském Bari, kam byli z Egypta letecky přepraveni 26. srpna 1944. Původní záměr vysadit Reikovou společně s ostatními členy skupiny na padáku se nemohl uskutečnit, protože britské vojenské zákony zakazovaly nasazování žen do bojů (které v té době na určeném místě probíhaly) či v týlu nepřítele. Proto byla na Slovensko přepravena letadlem se skupinou amerických pilotů a 17. září 1944 vystoupila na letišti Tri Duby, v té době ovládaném povstaleckou armádou.

Zpravodajské úkoly, kterými byla pověřena, se týkaly zejména předávání informací o postavení Židů na Slovensku a vztazích mezi Židy, Slováky a Čechy. Krátce po příletu obnovila předválečné kontakty se sionistickými kruhy v Banské Bystrici. Zároveň se jí podařilo navázat kontakty nové. Kromě zpravodajských povinností se též zabývala pomocí židovským uprchlíkům, kteří se dostali na území ovládaném povstalci; zajišťovala pro ně jídlo a finance a organizovala transporty židovských dětí přes Maďarsko do britské mandátní Palestiny. Také organizovala návrat spojeneckých pilotů sestřelených během bojů nad Slovenskem do Itálie.

Společně s ostatními příslušníky desantu Amsterdam vycvičila 40 židovských bojovníků a vytvořila z nich partyzánskou jednotku. Po vojenské porážce Slovenského národního povstání a přechodu jednotek na partyzánský způsob boje, se s příslušníky svého oddílu 24. října 1944 ve čtyřech vlnách stáhla do hor, aby zde pokračovala v činnosti. Dne 31. října byl partyzánský tábor nad Pohronským Bukovcem přepaden ukrajinskou jednotkou SS Galizien. Prakticky všem se podařilo uprchnout. Během dne byli ale partyzáni pochytáni a Reiková se společně s dalšími příslušníky své skupiny dostala do zajetí. Všichni, včetně Reikové byli 1. listopadu převezeni do Banské Bystrice, kde byli vyslýcháni a podrobeni mučení. Po ukončení výslechů byla Reiková společně s ostatními zajatci a dalšími 250 Židy 20. listopadu 1944 popravena v protitankovém příkopě v prostoru Banské Bystrice-Kremničky, a pohřbena v hromadném hrobě.

Poválečné období

[editovat | editovat zdroj]
Hrob Chavivy Reikové na Herzlově hoře v Jeruzalémě

Po osvobození Banské Bystrice v dubnu 1945 bylo tělo Chavivy Reikové exhumováno a znovu pohřbeno v britském válečném oddělení na Olšanských hřbitovech v Praze.

Židovská agentura po druhé světové válce pracovala na repatriaci ostatků všech pohřbených padlých výsadkářů (Chavivy Reikové, Chany Senešové a Rafa'ela Reisze), avšak myšlenka jejich hromadného převozu do Izraele se ukázala být z mnoha důvodů neproveditelná.[p 1] Nakonec se však 8. září 1952, po zdlouhavém a komplikovaném jednání s československou vládou, podařilo do Izraele ostatky Reikové a Reisze převézt.[p 2] Oběma se o dva dny později, 10. září 1952, dostalo státního pohřbu a byli pohřbeni na vojenském hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě, ve zvláštní sekci věnované sedmi židovským výsadkářům, kteří padli během druhé světové války za nepřátelskými liniemi.[4] Tam již v březnu 1950 spočinuly ostatky Chany Senešové repatriované z Budapešti. Čtyři zbývající výsadkáři (Perec Goldstein, Cvi Ben Ja'akov, Aba Berdičev a Enzo Sereni) mají na místě pouze symbolické náhrobní kameny. Zahynuli v koncentračních táborech Oranienburg, Mauthausen a Dachau, jejich ostatky nebyly nikdy nalezeny, a předpokládá se, že zmizely v tamních krematoriích.[4] Tři z výsadkářů, jejichž ostatky byly repatriovány, se stali jedinými z tisíců židovských vojáků a dobrovolníků, kteří za druhé světové války padli ve službách Spojencům, kterým se pocty pohřbení v Izraeli dostalo.[5]

Posmrtně byla Chaviva povýšena do hodnosti podplukovnice Izraelských obranných sil.

Památka

[editovat | editovat zdroj]

Výsadkářské operaci a jednotlivým parašutistům se věnuje celá řada knih. Z pamětní literatury, která se takřka výhradně věnuje účastníkům mise, lze zmínit například knihy z 50. let Magen ba-seter („Tajný štít“) a Sefer ha-Palmach („Kniha Palmachu“), jejichž editorem byl Zerubavel Gil'ad.[p 3] Z beletristické literatury vyšla o Chavivě Reikové v roce 1965 kniha Ke'em chaš le-hacil: šelichuta šel Chaviva Rajk, jejímž autorem byl Daniel Ben Nachum a Beli limco u-veli le-hikane'a: chajejcha u-šelichuta šel Chaviva Rajk z roku 1973, jejímž autorem byl Eli Šadmi.[6] Z tzv. generace nových historiků se operaci, jejím cílům a hodnocení, mimo jiné i z hlediska samotných výsadkářů, věnuje ve své knize The Blue and the Yellow Stars of David (doslova „Modrá a žlutá Davidova hvězda“) z roku 1990 historička Dina Poratová.[7] Již roku 1947 vznikla v Praze kniha Chaviva, sestavená Davidem Goldsteinem.

V Izraeli její jméno nesou kibuc Lahavot Chaviva, Vzdělávací institut Givat Chaviva,[8] jedna z lodí přivážející židovské přistěhovalce do Izraele[9] a některé ulice. Ulice jsou po Chavivě Reikové pojmenovány i např. v USA či Kanadě. V září 1988 byla na její počest vydána v Izraeli poštovní známka o nominální hodnotě 0,4 šekelů.[10]

Od roku 1994 je udělována německá mírová cena Haviva Reik-Friedenspreis.[11]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Trojice výsadkářů byla pohřbena ve dvou různých státech, a to v Československu a Maďarsku. Zároveň byli pohřbeni na různých typech hřbitovů – Senešová na židovském hřbitově, zatímco Reiková s Reissem na britském vojenském hřbitově. Z toho důvodu o repatriaci ostatků druhých dvou zmíněných výsadkářů rozhodovala i britská armáda, jejíž politikou však bylo pohřbívat vojáky tam, kde padli a neumožňovat jejich repatriaci.[2]
  2. ↑ Jednání o repatriaci ostatků obou výsadkářů poznamenal česko-izraelský diplomatický incident. Koncem prosince 1951 byl v Československu zatčen funkcionář strany Mapam a izraelský občan Mordechaj Oren, který byl obviněn ze špionáže. Převoz též hatily průtahy s udělením vstupních víz pro osádku letadla, které mělo v Praze ostatky výsadkářů provést. Pouhé dva měsíce po repatriaci v Praze pak vypukl vykonstruovaný politický proces, známý jako tzv. Slánského proces.[3]
  3. ↑ Celý název první zmíněné knihy je Magen ba-seter: Mi-pe'ulot ha-machteret ha-erecjisra'elit be-milchemet ha-olam ha-šnija (doslova „Tajný štít: operace podzemí jišuvu během druhé světové války“).

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e BAUMEL, Judith Tydor. Havivah Reik [online]. Jewish Women's Archive, 2009-03-01 [cit. 2013-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ BAUMEL-SCHWARTZ, Judith Tydor. Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. Madison: University of Wisconsin Press, 2010. 302 s. Dostupné online. ISBN 978-0299234843. S. 73–75. (anglicky) Dále jen: Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. 
  3. ↑ Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. s. 88-90
  4. ↑ a b Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. s. 99
  5. ↑ Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. s. 83–84
  6. ↑ Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. s. 169–174
  7. ↑ Perfect Heroes: The World War II Parachutists and the Making of Israeli Collective Memory. s. 190–192
  8. ↑ Givat Haviva [cit. 2009-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-14. (anglicky) 
  9. ↑ Ship Number 104: Haviva Reik [online]. Paul H. Silverstone [cit. 2009-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-15. (anglicky) 
  10. ↑ Haviva Reik [online]. Israel Philatelic Federation [cit. 2013-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-15. (anglicky) 
  11. ↑ Haviva Reik Friedenspreis 2003 für Daniel Barenboim [online]. Givat Chaviva [cit. 2013-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-15. (německy) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Redakce Jaroslav Láník. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9. 
  • BEN-NAHUM, Daniel. כאם חשה להציל : שליחותה של חביבה רייק [Ke'em chaš le-hacil: šelichuta šel Chaviva Rajk]. Tel Aviv: Cultural Department of Hakibbutz Ha'artzi, Hashomer Hatzair, and Sifriyat Hapoalim, 1965. (hebrejsky) 
  • GOLDSTEIN, David. Chaviva. Praha: Ústredný sväz cionistický, 1947. 163 s. (slovensky) 
  • SHADMI, Eli. בלי למצוא ובלי להיכנע : חייה ושליחותה של חביבה רייק [Beli limco u-veli le-hikane'a: chajejcha u-šelichuta šel Chaviva Rajk]. Tel Aviv: Moreshet, 1973. (hebrejsky) 
  • MIČEV, Stanislav a kol.: Život a osobnosť Chavivy Reikovej = Life and personality of Haviva Reick. Zborník z mezinárodnej konferencie 21. november 2014, Banská Bystrica = Almanac from International Conference, Banská Bystrica, November 21, 2014. Banská Bystria: Múzeum Slovenského národného povstania, 2015.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chaviva_Reiková&oldid=23909558“