Přeskočit na obsah

Dobroslav Orel

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. PhDr. Dobroslav Orel
prof. PhDr. Dobroslav Orel
prof. PhDr. Dobroslav Orel
Narození15. prosince 1870
Ronov nad Doubravou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. února 1942 (ve věku 71 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Povolánípedagog, dirigent, muzikolog, učitel, katolický kněz, hudební historik, kulturní pracovník a redaktor
ZaměstnavatelUniverzita Komenského v Bratislavě
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dobroslav Orel (15. prosince 1870 Ronov nad Doubravou[1] – 18. února 1942 Praha[2][3]) byl český hudební vědec a vysokoškolský profesor, který se věnoval hlavně dějinám a reformě církevního zpěvu. Autor řady odborných publikací i Českého kancionálu katolické církve.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po maturitě v Hradci Králové studoval na tamějším bohosloveckém učilišti, kde pak také přednášel církevní zpěv se zvláštním ohledem na gregoriánský chorál. Zkoumal a později vydával staré kancionály z hradeckých sbírek. Od roku 1905 byl policejně hlášen v Praze a jmenován učitelem náboženství na reálce v Holešovicích.[1] Od roku 1907 byl sbormistrem pěveckého sboru, od roku 1910 vyučoval církevní zpěv na Pražské konzervatoři. Zároveň studoval skladbu u Vítězslava Nováka a roku 1914 získal doktorát na vídeňské univerzitě u Gustava Adlera prací o Královéhradeckém speciálníku. Roku 1919 byl jmenován profesorem.

Od roku 1921 působil jako profesor dějin hudby na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Založil tam ústav pro dějiny hudby, sbíral hudební památky a od roku 1928 byl předsedou Ústavu pro lidovou píseň.

Jako člen Fonografické komise ustavené při České akademii věd a umění v roce 1928 měl spolu s Karlem Plickou na starosti nahrávat na Slovensku zvukové projevy do fonografického archivu ČAV (hudba lidová i umělá, nářečí, projevy divadelních umělců, básníků či významných osobností veřejného života).[4]

Vydal řadu českých hudebních památek ze 16. století a studií z dějin české hudby, knihu o F. Lisztovi a o slovenských skladatelích, pro encyklopedii Musikgeschichte G. Adlera napsal stať o moderní české hudbě. V Bratislavě založil a vedl Akademické pěvecké sdružení a pomáhal zřizovat a organizovat pěvecké spolky.[5] Roku 1939 se vrátil do Prahy, kde založil a vedl chorální pěvecký sbor. V této činnosti pak pokračovali jeho nástupci.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Theoreticko-praktická rukověť chorálu římského (1899)
  • Staročeské roráty (1921)
  • Český kancionál (1921, 17. vydání 1968)
  • Kancionál Franusův (1922)
  • Počátky umělého vícehlasu v Čechách (1922)
  • František Liszt a Bratislava (1925)
  • Hudební památky Františkánské knihovny v Bratislavě (1930)

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Soupis pražský obyvatel, Orel Dobroslav
  2. ↑ Dobroslav Orel mrtev. Lidové noviny. 20. 2. 1942, s. 6. Dostupné online. 
  3. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Matěje v Dejvicích, sign. DEJ Z12, s. 160
  4. ↑ KRATOCHVÍL, Matěj. Lidová hudba v nahrávkách Fonografické komise České akademie věd a umění. Praha, 2010, s. 25. Dizertační práce. Školitel doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/34696
  5. ↑ Orel, Dobroslav. In: Ottův slovník naučný nové doby. Sv. 8, s. 772.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Orel, Dobroslav. In: Ottův slovník naučný nové doby. Sv. 8, s. 772.
  • JANEK, Marián. Dobroslav Orel: muzikológ, hudobný pedagóg, osvetový pracovník. 1. vyd. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela, 2007. 122 s. ISBN 978-80-8083-389-3.
  • KRATOCHVÍL, Matěj. Lidová hudba v nahrávkách Fonografické komise České akademie věd a umění. Praha, 2010. 127 s., 4 příl. na 15 s. Dizertační práce. Školitel doc. PhDr. Lubomír Tyllner, CSc., oponenti doc. Mgr. Vlastislav Matoušek, Ph.D., a PhDr. Marta Ulrychová, Ph. D. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav etnologie. Přístup také z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/34696

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Rektoři Univerzity Komenského v Bratislavě

Kristián Hynek 1919–1921 • Augustín Ráth 1921–1922 • Josef Hanuš 1922–1923 • Stanislav Kostlivý 1923–1924 • Karel Laštovka 1924–1925 • Miloš Weingart 1925–1926 • Otakar Sommer 1926–1927 • Jiří Brdlík 1927–1928 • Albert Pražák 1928–1929 • Kristián Hynek 1929–1930 • Albert Milota 1930–1931 • Dobroslav Orel 1931–1932 • Viktor Reinsberg 1932–1933 • Bohuš Tomsa 1933–1934 • Antonín Kolář 1934–1935 • Bohuslav Polák 1935–1936 • Vratislav Bušek 1936–1937 • Václav Chaloupecký 1937–1938 • Ján Lukeš 1938–1939 • Alojz Ján Chura 1939 • Michal Šeliga 1939 • Vojtech Tuka 1939–1942 • Emanuel Filo 1942–1944 • František Valentin 1944–1945 • Daniel Rapant 1945 • Anton Štefánek 1945–1946 • Karel Kizlink 1946–1947 • František Nábělek 1947–1948 • Anton Gala 1948–1949 • Karol Rebro 1949–1950 • Igor Hrušovský 1950–1953 • Andrej Sirácky 1953–1956 • Július Šefránek 1956–1959 • Michal Topoľský 1959–1962 • Vojtech Filkorn 1962–1966 • Bohuslav Cambel 1966–1969 • Emil Huraj 1969–1976 • Ján Kvasnička 1976–1985 • Ladislav Melioris 1985–1989 • Miroslav Kusý 1990–1991 • Juraj Švec 1991–1997 • Ferdinand Devínsky 1997–2003 • František Gahér 2003–2011 • Karol Mičieta 2011–

Univerzita Komenského v Bratislavě
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dobroslav_Orel&oldid=24041331“