Přeskočit na obsah

Emanuel Bozděch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Emanuel Bozděch
Emanuel Bozděch (kreslil Josef Mukařovský r. 1889 podle náčrtku z roku 1887)
Emanuel Bozděch (kreslil Josef Mukařovský r. 1889 podle náčrtku z roku 1887)
Narození21. července 1841
Praha-Staré Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí10. února 1889 (ve věku 47 let)
pravděpodobně Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtísebevražda utonutím
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníspisovatel, dramatik, překladatel, novinář, divadelní kritik a dramaturg
PříbuzníFrantišek Bozděch[1] (sourozenec)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Emanuel Bozděch (21. července 1841, Praha-Staré Město[2] – nezvěstný od 10. února 1889) byl český dramatik, překladatel, kritik a novinář. Proslul svými historickými dramaty Z doby kotillonů, Baron Goertz aj., ve své době velmi populárními. V letech 1869–76 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, odkud odešel po neshodách s režisérem J. J. Kolárem. Pak pracoval jako divadelní referent v německých novinách Prager Tagblatt a Politik. Byl uzavřené povahy, měl málo přátel, v posledních letech trpěl depresemi a chronickou nemocí. 10. února 1889 beze stopy zmizel; z výsledků vyšetřování a dodatečně zjištěných informací vyplynulo, že s největší pravděpodobností téhož večera spáchal sebevraždu skokem do rozbouřené Vltavy.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Jeho dětství bylo krušné. Otec, obchodník s kroupami v pražské Dušní ulici, ztratil většinu majetku během revoluce 1848.[3] Emanuel navštěvoval německou piaristickou obecnou školu[3] a novoměstské gymnázium, poté vystudoval práva a filozofii v Praze. Po promoci pracoval jako vychovatel v rodině Adlerfeldů ve Skřivanech.[4]

V roce 1869 se stal dramaturgem Prozatímního divadla[4] (nazývané tehdy Královské zemské české divadlo),[5] jehož režisérem byl Josef Jiří Kolár, známý svou pánovitostí a nesnášenlivostí.[6] Mezi oběma umělci propukl nepříjemný spor, který měl někdy komické rysy (jednou prý Kolár Bozděcha nepozorovaně zamkl v pracovně a otevřel mu až pozdě v noci, když mu Bozděch pohrozil žalobou),[7] ale jinak šlo ze strany Kolára, kterého Bozděch do jisté míry svým talentem zastiňoval, spíš o urážky a nepodložená obviňování z plagiátorství.[6]

V roce 1876 se nedohodl s divadelním družstvem na platu a Prozatímní divadlo opustil (novým dramaturgem se stal Jakub Arbes.[6] Poté se stal divadelním referentem německých novin Prager Tagblatt a Prager Abendblatt. Jelikož tyto listy zastávaly politickou linii nepříznivou českým národním zájmům, vyjednali mu čeští novináři (Zdeněk Strobach, Adolf Srb) přechod do konkurenčního německého deníku Politik.[6] Překládal také své starší hry do němčiny, ale na německé scéně neměl většího úspěchu.[8]

Velmi nerad se nechával fotografovat. Poslední fotografie, která se po jeho zmizení našla, pocházela z ateliéru Jana Tomáše z roku 1872.[4] Když chtěli novináři vzhledem k jeho významu v 80. letech otisknout jeho podobiznu, nezískali ji ani u jeho spolupracovníků či přátel. Snažili se ho proto nenápadně vyfotografovat na procházce, ale (asi i kvůli tehdejší nedokonalé technice) se jim to nepodařilo.[4] Úspěšnější byl Josef Mukařovský, který Bozděcha zpodobnil v roce 1887 během divadelního představení a náčrtek dokončil po jeho zmizení.[4] Je to jeden z mála Bozděchových portrétů v tisku. („Z paměti“ ho pak společně nakreslili také Jan Vilímek a František Josef Rživnatz pro Humoristické listy z října 1889).[9]

Neměl mnoho přátel, nikomu se nesvěřoval. Byl zamlklý, ke všem zdvořile chladný. Blízké vztahy měl jen se svou sestrou a starou matkou.[3] Jeho odtažité chování k lidem, včetně celebrit, bylo někdy považováno za přezíravé a podivínské.[10] Měl zvláštní smysl pro humor – vtipy v jeho veselohrách i pronášené ve společnosti neplynuly z veselé nálady, ale z dobře promyšleného úsudku. Říkalo se o něm, že své okolí dokáže rozveselit, ale sebe nikoliv.[10] Ke konci života trpěl nevyléčitelnou nemocí, cukrovkou („cukrovou úplavicí“), která mu způsobovala fyzické bolesti a ovlivňovala i jeho psychiku.[11]

Zmizení

[editovat | editovat zdroj]

13. února 1889 uveřejnil denní tisk informaci, že Emanuel Bozděch odešel 10. února po 6. hodině večerní z domu, což běžně nedělal, a dosud se nevrátil. Policii to bylo oznámeno následujícího dne, ale do 12. února večer se ho nepodařilo najít.[12] Událost vyvolala pozornost veřejnosti a v následujících dnech a měsících se objevovaly podrobnější informace i fámy, včetně později vyvrácených zpráv o jeho spatření nebo o nalezení jeho mrtvoly.[13][14][15][16][17]

O tři roky později, počátkem února 1892, vydal zemský soud výzvu, která shrnula tehdy známá fakta: 10. února 1889 odešel Bozděch mezi 7. a 8. hodinou večerní ze svého bytu v Praze-Novém Městě, Štěpánská 37 a od té doby o sobě nepodal žádnou zprávu. Okolnosti nasvědčují tomu, že spáchal sebevraždu, protože zanechal několik dopisů, z nichž tento úmysl byl patrný. Obsahovaly formulace jako „Odpusťte, že vás opouštím, nelze však jinak, život se mi zprotivil“, „Bude-li moje mrtvola nalezena, ať se pitvá, aneb ať se tepny přeřezají. Pohřeb ať je co nejprostší“ nebo „Zachovejte mě v přátelské upomínce. Chci se s životem rozloučiti.“ V poslední době byl navíc rozrušený, melancholický a trpěl nevyléčitelnou nemocí. Při odchodu se oblékl do nejstaršího oblečení a zanechal v bytě všechny cennosti. Mezi 7. a 8. hodinou byl spatřen, jak ve vánici přechází most císaře Františka Josefa I., přičemž se chvílemi zastavoval a díval na Vltavu. Naposledy byl spatřen v Praze-Holešovicích v Bělského ulici naproti Umrathovu domu[p 1] u samé Vltavy, na tzv. „Navážce“, odkud bylo možné snadno dojít k řece. Předpokládá se proto, že za tehdejší bouře skočil do vody a jeho mrtvola byla později odplavena s uvolněným tajícím ledem.[18]

Zřejmě poslední zpráva o jeho existenci se objevila roku 1910; podle ní se Bozděch uchýlil do kláštera s přísným režimem kdesi na Balkáně a ztratil se tak pouze pro veřejnost.[19] Podle názoru jeho přítele Adolfa Srba i advokáta Karla Adámka se jednalo o zjevnou fámu.[6]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

První divadelní hry – Z doby kotillonů (premiéra 9. května 1867) a Baron Goertz (21. ledna 1868) napsal během pobytu ve Skřivanech. Obě zaujaly svou vyzrálostí a technickou vyspělostí.[4] Velký ohlas měla zvlášť druhá z nich, historická tragédie o honbě za slávou, umístěná do Švédska za vlády Karla XII. na počátku 18. století.[20] Současníci v ní vnímali skryté narážky na politickou situaci a v hlavním hrdinovi viděli obraz ministra Beusta.[4] Myšlenka dramatu ale měla obecnou platnost a přízeň kritiky si dílo zachovalo i po letech, kdy vzpomínky na někdejší politické poměry vyprchaly.[20] Roku 1870 vyvolala hra Z doby kotillonů kontroverzi, když J. J. Kolár obvinil Bozděcha, že ji sám nevytvořil, ale přeložil z francouzštiny nebo španělštiny. Domnělý originální text ale nikdy nenalezl. Téhož roku vyšel v časopise Česká thálie anonymní článek, připisovaný Josefu Jiřímu Stankovskému, podle něhož tato hra pochází z pozůstalosti po Františku Bozděchovi (1838–1865), novináři a předčasně zemřelém starším bratru Emanuela. Mezi Stankovským a Bozděchem pak došlo k ostré polemice.[6]

Později vydal další hry: Světa pán v županu (o Napoleonovi) a komedii Dobrodruzi (z doby císaře Rudolfa II.; v Praze bylo její uvedení zakázáno a hrála se jen v Poděbradech).[4] Jeho nejpopulárnější prací byla historická veselohra Zkouška státníkova[4] z doby vlády Marie Terezie kolem roku 1748. I tady projevil svůj talent a na rozdíl od řady jiných autorů zobrazil historii věrně, neuchyloval se k laciné karikatuře a zesměšňování.[21]

Psal také eseje a kritiky (např. Nejmilejší myšlenka dramatika Octava Feuilleta, uveřejněná ve Světozoru r. 1873)[22] a překládal, hlavně z francouzštiny a němčiny.[4] Do němčiny také přeložil vlastní hry Z doby kotillonů (König Cotillon) a Světa pán v županu (Der Weltbeherrscher im Hauskleide), které se pak uváděly v německých divadlech v Drážďanech, Praze i jinde. V 70. letech vydal také svazek novel.[4] Většinu novinových článků napsal v němčině. Do českých časopisů přispěl jen několika ojedinělými články, všechny nabídky českých redakcí k dlouhodobější spolupráci zásadně odmítal.[10]

Bozděch byl v očích současníků geniální dramatik.[9] Byl ctižádostivý, ale na výsledek si dokázal počkat. Psal úspěšné hry, ale i přísné a nelítostné kritiky.[9] V historických hrách si nechával záležet na věrném zobrazení doby.[23]

Knižně

[editovat | editovat zdroj]
  • Baron Goertz (1871) – truchlohra v pěti dějstvích [24] [25]
  • Jenerál bez vojska (1889) – veselohra o třech dějstvích [26]
  • Náramek (1890) – žert v jednom jednání [27]
  • Zkouška státníkova (1904) – veselohra v 1 jednání [28]

Portréty Emanuela Bozděcha

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dnes Dukelských hrdinů 342/1, Praha 7. Viz např. Archiv hl. m. Prahy, Soupid pražských obyvatel, list 220 • 1846 • Umrath, Karl

Reference

[editovat | editovat zdroj]

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/) a z projektu Kramerius NK ČR (http://kramerius.nkp.cz).

  1. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských obyvatel, list 36 • 1802 • Bozdiech, Adam. Dostupné online.
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ a b c Za Emanuelem Bozděchem. Národní politika. 3. 1889, roč. 7, čís. 61, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k Naše vyobrazení. Emanuel Bozděch. Světozor. 3. 1889, roč. 23, čís. 14, s. 166. Dostupné online. 
  5. ↑ Oba názvy se vztahují k témuž divadlu, viz Český hudební slovník osob a institucí Archivováno 8. 6. 2020 na Wayback Machine.
  6. ↑ a b c d e f SRB, Adolf. O Bozděchovi I.. Národní politika. 10. 1910, roč. 28, čís. 289, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  7. ↑ ZATIRANDA, Václav. Z hereckých vzpomínek. Národní listy. 5. 1931, roč. 71, čís. 97, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  8. ↑ SRB, Adolf. O Bozděchovi II.. Národní politika. 10. 1910, roč. 28, čís. 290, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  9. ↑ a b c Emanuel Bozděch. Humoristické listy. 10. 1889, roč. 31, čís. 40, s. 362. Dostupné online. 
  10. ↑ a b c Feuilleton. Národní listy. 2. 1889, roč. 29, čís. 57, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  11. ↑ J. V. Paprslek světla. Národní listy. 1. 1905, roč. 45, čís. 26, s. 1. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  12. ↑ Pan Emanuel Bozděch, .... Národní listy. 2. 1889, roč. 29, čís. 44, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  13. ↑ Pohřešuje se. Národní listy. 2. 1889, roč. 29, čís. 45, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  14. ↑ O zmizení spisovatele p. Em. Bozděcha. Národní listy. 2. 1889, roč. 29, čís. 46, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  15. ↑ Spisovatel pan Emanuel Bozděch. Národní listy. 2. 1889, roč. 29, čís. 51, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  16. ↑ Různé zprávy. Emanuel Bozděch. Národní politika. 2. 1889, roč. 7, čís. 58, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  17. ↑ V záležitosti mrtvoly nalezené na Javoru. Národní listy. 6. 1889, roč. 29, čís. 176, s. 3. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  18. ↑ Denní zprávy. Emanuel Bozděch. Národní listy. 2. 1892, roč. 32, čís. 36, s. 2. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  19. ↑ Emanuel Bozděch živ?. Národní politika. 10. 1910, roč. 28, čís. 283, s. 5. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  20. ↑ a b Bozděchův „Baron Görtz“ čili o časových narážkách v díle uměleckém. Světozor. 6. 1873, roč. 7, čís. 23, s. 271. Dostupné online. 
  21. ↑ Zkouška státníkova. Veselohra v jednom jednání od Em. Bozděcha. Světozor. 1. 1873, roč. 7, čís. 2, s. 19. Dostupné online. 
  22. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Nejmilejší myšlénka dramatika Oktáva Feuilleta. Světozor. 6. 1873, roč. 7, čís. 26, s. 306. [Národní knihovna České republiky Dostupné online]. 
  23. ↑ SVÁTEK, Josef. Emanuel Bozděch jako kritik. In: HRUBÝ, Jaromír. Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha: Umělecká beseda, 1893.
  24. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Baron Goertz [online]. Praha: Grégr & Ferd. Dattl, 1871 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online. 
  25. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Baron Goertz [online]. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1918 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online. 
  26. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Jenerál bez vojska [online]. Praha: Eduard Valečka, 1889 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online. 
  27. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Náramek [online]. Praha: Eduard Valečka, 1890 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online. 
  28. ↑ BOZDĚCH, Emanuel. Zkouška státníkova [online]. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1904 [cit. 2021-01-12]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Emanuel_Bozděch&oldid=24325364“