Herminafried
| Herminafried | |
|---|---|
| Narození | 5. století |
| Úmrtí | 534 Zülpich |
| Povolání | panovník |
| Choť | Amalaberga[1] Bisina (?)[1] |
| Děti | Amalafrid[2] Rodelinda |
| Rodiče | Bisinus[2] a Menia[2] |
| Rod | Amalové |
| Příbuzní | Baderich, Bertachar a Radegunda (sourozenci) Artachis (vnuk) |
| Funkce | král |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Herminafried také Hermanafrid (latinsky Hermenfredus) (? - 531/534?) byl posledním durynským králem se sídlem v Metách. Herminafrieda zmínil biskup Venantius Fortunatus z Poitiers, jako syna jistého Bisinuse (Bessinuse),[3] který byl durynským králem na přelomu 5. a 6. století. Hermafriedovou matkou byla Menie, durynská královna a langobardská princezna.[4] Jeho sourozenci byli Baderich, Bertachar a Radegunda, pozdější manželka langobardského krále Wachona.[5]
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Někdy v letech 507 až 510 se oženil s Amalabergou, dcerou Amalafridy a vnučkou Theodemira. Amalaberga byla také neteří krále Theodoricha Velikého.[6] Kdy se stal Herminafried králem není přesně jasné, ale v dopise Theodoricha z roku 507 je již nazýván durynským králem (rex thoringorum).
Po smrti jeho otce Bisina získal jednu třetinu durynského království, zbylé území získali jeho dva bratři, ale po smrti Berthachara v bitvě roku 529, začala podle Řehoře z Tours Amalaberga podněcovat Herminafrieda k nepřátelství k jeho bratru Baderichovi a tím usilovat o vládu nad celým durynským královstvím, proto Herminafried uzavřel smlouvu s králem Theuderichem I. k výpravě proti bratrovi Baderichovi, ve kterém byl Baderich zajat a popraven stětím. Po skončení tažení Herminafried odmítl plnit závazky vůči Theuderichovi, což vedlo k nepřátelství mezi oběma králi a k dalšímu franskému tažení proti samotnému Herminafriedovi v roce 531, kdy Theuderich I. spolu se synem Theudebertem I. a bratrem Chlotharem I. napadli Durynky.[7] Frankové v bitvě u řeky Unstruta nad Durynky zvítězili a obsadili královské sídlo u Scithingi. Hermanfridovi se podařilo uprchnout, ale Chlothar zajal jeho synovce a také neteř Radegundis, kterou vzal s sebou do merovejské Galie. Radegundis byla ještě dítě a tak ji poslal do svého sídla Athies v Pikardii. O několik let později, v roce 540 se s ní oženil.[8] Herminafriedova žena Amalaberga se svými dětmi Amalafridem a Rodelindou uprchla ke svému bratrovi ostrogótskému králi Theodahadovi, kde byla později i s dětmi zajata byzantským generálem Flaviem Belisarem a poslána do Konstantinopole. Později se Amalafrid stal císařským generálem a Rodelinda byla provdaná za langobardského krále Audoina.[9] Herminafried uprchl do Zülpichu, kde zemřel při pádu z městských hradeb. Někteří jeho současníci se domnívali, že za činném stál sám král Theuderich.
Po smrti Herminafrieda durynské království zaniklo. Území na východ od řeky Sála převzaly slovanské kmeny a sever Durynska obsadili Sasové.
Starověké zdroje
[editovat | editovat zdroj]Nejvíce informací z tohoto období přinášejí spisy Řehoře z Tours, který události popisoval z pohledu Franků, další informace napsal Prokopios z Kaisareie, který pouze zmiňuje události, které měly vliv na Řím. Mnohem později přinesl další informace Widukind z Corvey, který do informací z období vlády Durynků vložil mnoho mytických prvků.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
- ↑ a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ Vita Radegundis I 2 (= B. Krusch (ed.) Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Merovingicarum, II, Hannover, 1888, str. 365 Archivováno 4. 11. 2014 na Wayback Machine. (latinsky)
- ↑ Historia Langobardorum Codicis Gothani 5 (= G. Waitz (ed), Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Langobardicarum et Italicarum, I, Hannover, 1878, 1878, str.9 Archivováno 4. 11. 2014 na Wayback Machine. (latinsky)
- ↑ Řehoř z Tours, Historia Francorum III 4, Liber Historiae Francorum 22 (= B. Krusch (ed.), Monumenta Germaniae Historica, Scriptores rerum Merovingicarum, II, Hannover, 1888, str. 277 Archivováno 4. 11. 2014 na Wayback Machine.-278 Archivováno 4. 11. 2014 na Wayback Machine. (latinsky)
- ↑ FRIES-KNOBLACH, Janine, Heiko Steuer, John Hines. The Baiuvarii and Thuringi: An Ethnographic Perspective. [s.l.]: Boydell & Brewer Ltd, 2014. 338 s. Dostupné online. ISBN 9781843839156. (anglicky)
- ↑ FRIES-KNOBLACH, Janine The Baiuvarii and Thuringi: An Ethnographic Perspective str. 90
- ↑ MUIR, Elizabeth Gillan. A women's history of the Christian church : two thousand years of female leadership. Toronto: [s.n.] ISBN 978-1-4875-9385-8. S. 46. (anglicky)
- ↑ MARTINDALE, John R. The Prosopography of the Later Roman Empire 2 Part Set: Volume 3, AD 527-641. [s.l.]: Cambridge University Press, 1992. 1626 s. ISBN 9780521201605. (anglicky)
