Iesada Tokugawa
| Iesada Tokugawa 徳川 家定 | |
|---|---|
 Třináctý šógun Tokugawského šógunátu v klasickém dvorním kostýmu | |
| 13. šógun Tokugawského šógunátu | |
| Ve funkci: 1853 – 1858 | |
| Panovník | Kómei |
| Předchůdce | Iejoši Tokugawa |
| Nástupce | Iemoči Tokugawa |
| Narození | 6. května 1824 Edo, Tokugawský šógunát |
| Úmrtí | 14. srpna 1858 (ve věku 34 let) Tokugawský šógunát |
| Příčina úmrtí | cholera a beri-beri |
| Místo pohřbení | Kaneidži |
| Země | Japonsko |
| Choť | Takacuka Acuko Hideko Ičidžó Acuhime (Acuko) |
| Rodiče | Iejoši Tokugawa a Hondžuin |
| Příbuzní | Jošimasa Tokugawa a Teruhime (sourozenci) Iemoči Tokugawa (adoptované dítě a bratranec) |
| Profese | šógun |
| Podpis |  |
| Commons | Tokugawa Iesada |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Iesada Tokugawa (japonsky 徳川 家定, Tokugawa Iesada; 6. května 1824 – 14. srpna 1858) byl třináctý šógun dynastie Tokugawa (období Edo). Z pozice šóguna vládl pouhých pět let (1853–1858). Byl neduživý a podle některých historiků nebyl vůbec zdravotně způsobilý šógunem se stát.[1]
Jeho vládou začalo období Bakumacu (konec šógunátu).
Život
[editovat | editovat zdroj]Byl čtvrtým synem 12. šóguna Iejošiho Tokugawy. Žádný z jeho starších sourozenců však nepřežil kojenecký ani dětský věk, proto byl Iesada již v útlém věku prohlášen za Iejošiho nástupce. V raném dětství prodělal neštovice. Již po smrti šóguna Ienariho v roce 1841 probíhaly v šógunátu velké diskuze, zda je Iesada schopný trůn převzít. Jako potenciální nástupce byl jmenován Jošinobu Tokugawa. Proti tomu se však důrazně postavil ródžú Abe Masahiro a Iesada dědicem zůstal.[2] Jošinobu se vlády ujal až roku 1866 jako poslední vládce tokugawského šógunátu.
Jeho matkou byla Honjuin, což je jedna z nejoblíbenějších konkubín Iejošiho Tokugawy.
Iesada byl oficiálně třikrát ženatý. Jeho první manželkou byla Takacuka Acuko, dcera Takacukasy Masahira, mocného vůdce z přelomu 17. a 18. století. Tento muž byl věrným spojencem klanu Tokugawa.[2] Acuko však zemřela během prvních let jejich manželství na neštovice a jejich manželství zůstalo bezdětné.
Jeho druhou manželkou se stala Hideko Ičidžó, která je dcerou Tadajošiho Ičidžó, dalšího mocného a bohatého daimjóa. Její rodina se skládala z dvorských šlechticů a opět se jednalo především o sňatek strategický. Hideko však zemřela necelý rok po jejich svatbě a manželství tak opět bylo bezdětné.
Jeho třetí a poslední manželství bylo s princeznou Atsuko (1836–1883), dcerou Nariakira Šimazu (ze Sacumy). I když Acu nezemřela na počátku manželství a šógue Iesadu přežila, potomka spolu neměli. To bylo pro šógunát problematické a Iesada se rozhodl adaptovat mladého chlapce jménem Iemoči Tokugawa. Jeho biologickým otcem byl Narijuki Tokugawa, daimjó Wakajamy a bratr Iejoši Tokugawy.[3]
Vláda
[editovat | editovat zdroj]Hlavní výzvou pro šógunát v období Iesadovy vlády byl tlak západních zemí, zejména Spojených států, na otevření Japonska pro obchod. Iesada se jednáních kvůli chatrnému zdraví nijak zásadně nepodílel, jednání vedl Abe Masahiro. Dne 21. října 1857 nicméně Iesada přijal nově příchozího amerického konzula Townsenda Harrise na hradě v Edu.
Iesada nakonec podepsal tzv. Harrisovu smlouvu z roku 1858 a Japonsko-americkou smlouvu o míru a přátelství.[4] Následně podepsal i další podobné smlouvy se Spojeným královstvím (říjen 1854), Rusy (1855) a Francouzi (1858). Souhrnné označení pro tyto smlouvy je Ansejské dohody. Jejich uzavření znamenalo prolomení politiky sakoku (izolace) a otevřely Japonsko zahraničním vlivům.
Kómei, v té době vládnoucí císař, byl odpůrcem této politiky, i když smlouvy sám nakonec ratifikoval. Jeho na veřejnosti odmítavý postoj k těmto smlouvám silně posílil hnutí sonnó džói, které usilovalo o svržení šógunátu a návrat moci do rukou císaře.
Období Iesadovy vlády bylo také poznamenáno několika přírodními katastrofami.
- Roku 1854 zabila série zemětřesení zvaná Nankaidó a následné tsunami přibližně než 80 000 lidí. V prosinci téhož roku na Japonsko udeřilo další silné zemětřesení, tzv. Tókai, pojmenované podle regionu, které postihlo nejsilněji. [5]
- Roku 1855 následovala další silná zemětřesení.[6]
- Roku 1858 došlo v Japonsku k velké epidemii cholery, která trvala až do roku 1860. Podle odhadů na choleru tehdy zemřelo 100 000 – 200 000 obyvatel v Edu a další v ostatních oblastech země. [7]
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jansen, Marius B. and John Whitney Hall, eds. (1989). The Cambridge History of Japan: The Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-22356-0.
- Mogues, Alfred de. Recollections of Baron Gros's Embassy to China and Japan in 1857–58. London: Richard Griffin and Company. 1860.
- Ravina, Mark (2004). The Last Samurai: The Life and Battles of Saigo Takamori. Hobokin, New Jersey: John Wiley & Sons. ISBN 978-0-471-08970-4.
- Totman, Conrad (1967). Politics in the Tokugawa Bakufu, 1600–1843. Cambridge: Harvard University Press.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Iesada Tokugawa na Wikimedia Commons
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tokugawa Iesada na anglické Wikipedii.
- ↑ Ravina, Mark. (2004). The Last Samurai: The Life and Battles of Saigo Takamori, s. 62–63
- ↑ a b YABAI Writers. Unfit for the Shogunate: The Truth behind Tokugawa Iesada. YABAI [online]. 20180713 [cit. 20140115]. Dostupné online.
- ↑ Totman, Conrad. “Political Succession in The Tokugawa Bakufu: Abe Masahiro’s Rise to Power, 1843-1845.” Harvard Journal of Asiatic Studies, vol. 26, 1966, s. 102–24. JSTOR, https://doi.org/10.2307/2718461. Accessed 15 Jan. 2024.
- ↑ Beasley, William G. (1955). Select Documents on Japanese Foreign Policy, 1853–1868, s. 322
- ↑ "Great Earthquakes of Ansei" (安政大地震, Ansei Daijishin) in Historical Encyclopedia of Great Edo (大江戸歴史百科, Ō-Edo Rekishi Hyakka), s. 253
- ↑ "Significant Earthquake Database" U.S. National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA), National Geophysical Data Center (NGDC)
- ↑ "Local agrarian societies in colonial India: Japanese perspectives.". Kaoru Sugihara, Peter Robb, Haruka Yanagisawa (1996). p 312