Inkolát
Inkolát (z lat. incola, usedlý obyvatel), někdy také indigenát, byl pojem středoevropského, českého a rakouského stavovského práva a označoval příslušnost mezi plnoprávné domácí šlechtické rody, jakousi středověkou obdobu šlechtického občanství.
Inkolát zařazoval svého nositele mezi „zemskou šlechtu“ v zemích České koruny (kromě obojí Lužice) a v Rakousku; opravňoval mimo jiné k nabývání deskových statků, tj. významných nemovitostí. Teprve držitel takového statku byl oprávněn účastnit se zemských sněmů a ucházet se o zemské úřady.
Inkolát se získával narozením nebo výslovným udělením, o němž v Čechách od korunovace Jana Lucemburského roku 1310 až do stavovského povstání roku 1618 rozhodoval výhradně Český zemský sněm.[1] Od Obnoveného zřízení zemského (1627) jej udílel panovník. Se zrušením stavovského zřízení v Rakousku roku 1848 ztratil inkolát praktický význam.
Příklady získání českého inkolátu
[editovat | editovat zdroj]Český inkolát | |||
---|---|---|---|
Rok získání | Rod | Osobnost | |
1623[2] | Serényiové | ||
1652[3] | Paarové | ||
1710[4] | Seilern-Aspangové | ||
1843[5] | Pallaviciniové |
Příklady získání moravského inkolátu
[editovat | editovat zdroj]Rakouský inkolát | |||
---|---|---|---|
Rok získání | Rod | Osobnost | |
1593[6] | Serényiové | František Serényi |
Příklady získání rakouského inkolátu
[editovat | editovat zdroj]Rakouský inkolát | |||
---|---|---|---|
Rok získání | Rod | Osobnost | |
1808[7] | Rohanové | Jindřich Ludvík z Rohanu a jeho tři synové, mezi nimi Charles Alain z Rohanu |
Příklady získání uherského indigenátu
[editovat | editovat zdroj]Uherský indigenát | |||
---|---|---|---|
Rok získání | Rod | Osobnost | |
1803[5] | Pallaviciniové |
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Inkolat na německé Wikipedii.
- ↑ Archivovaná kopie. encyklopedie.seznam.cz [online]. [cit. 2008-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-09-24.
- ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 244. Dále jen Modrá krev.
- ↑ Modrá krev, s. 218
- ↑ Modrá krev, s. 243
- ↑ a b Modrá krev, s. 221
- ↑ KUNDRATOVÁ, Miroslava. Sňatková politika v 17. a 18. století na příkladu rodin Serenyi, Chorinských, Petřvaldských. Brno, 2011. 95 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Vedoucí práce Tomáš Knoz. s. 20. Dostupné online.
- ↑ Modrá krev, s. 234
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Bohumil Baxa: Inkolát (a indigenát) v zemích koruny české od roku 1749–1848, Bursík a Kohout, Praha 1908
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Encyklopedické heslo Inkolát v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Encyklopedické heslo Indigenát v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Inkolát ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích