Přeskočit na obsah

Ivan Binar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ivan Binar
Ivan Binar (2022)
Ivan Binar (2022)
Člen Rady České televize
Ve funkci:
28. května 2003 – 16. prosince 2003
Narození15. června 1942 (82 let) nebo 25. června 1942 (82 let)
Boskovice
Profesespisovatel, překladatel, pedagog, novinář, redaktor, autor dětské literatury, prozaik a učitel
OceněníCena ÚSTR za svobodu, demokracii a lidská práva (2013)
Cena 1. června (2016)
účastník odboje a odporu proti komunismu
Webová stránkawww.ivanbinar.cz
CommonsIvan Binar
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Binar (* 25. června 1942 Boskovice) je český spisovatel a překladatel.

Život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1959 odmaturoval, poté studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě. Po absolvování tohoto institutu (1963) vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, na konci 60. let se stal redaktorem časopisu Tramp, v době, kdy zde působil šéfredaktor Jiří Goj – Gaučo. Od roku 1970 se stal šéfredaktorem časopisu Tramp a byl jím až do jeho zákazu v březnu 1971. Binar rovněž publikoval v řadě dalších časopisů, např. v Mladém světě. Po roce 1965 se významně podílel na práci ostravského studentského Divadélka pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se měl dopustit při interpretaci muzikálu Syn pluku; v jeho pojetí byl muzikál reakcí na invazi a parafrází na stejnojmenný Katejevův román. Vězněn byl až do roku 1973, po svém návratu se stal ineditním spisovatelem a byl zaměstnán v několika manuálních profesích. V lednu 1977 se stal signatářem Charty 77, po nátlaku ze strany StB zvolil možnost vystěhování a jako mnozí další signatáři Charty 77 byl vyhoštěn do Rakouska. Poté působil ve Vídni jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa.[1] Roku 1994 se vrátil do Prahy, kde se stal spisovatelem na volné noze. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů.

V roce 2003 působil jako člen Rady České televize.[2]

V roce 2016 na návrh Rady města Plzně obdržel Cenu 1. června připomínající veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953 (Den prvního zvonění), a to za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti a za důslednou obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. Zařadil se tak mezi oceněné laureáty Ceny 1. června.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo je ovlivněno Beat generation a rozvádí jejich myšlenku o nutnosti chránit si vnitřní svobodu, akorát ji staví do jiného světla. Tento jiný pohled mu umožňuje především přímá zkušenost s komunistickou diktaturou.

  • Kdo, co je pan Gabriel, samizdat – edice Petlice (1974), v zahraničí (česky) 1978, německy 1985 román
  • Rekonstrukce, samizdat 1977, německy 1979, 2002
  • Rozprava v krabici, v zahraničí (česky) 1985
  • Kytovna umění, samizdat 1985, v zahraničí (česky) 1988, v Čechách 1991
  • Jeníkova práce, 1996
  • Ohrada, 1997
  • Sedm kapitol ze života Václava Netušila aneb S kolem kolem světa, 2000
  • Egonek na útěku a M-Mirek v pasti, 2004
  • Jen šmouha po nebi, 2013
  • Peckova jáma, 2016

Pro děti

[editovat | editovat zdroj]
  • Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá, 1969
  • Vrať nám, ptáku, hastrmana! s Edvardem Schiffauerem, 1973
  • S kouzelníkem kolem světa, 1997
  • Kilo jablek pro krále, 2003
  • Bibiana píská na prsty
  • Králík Fiala, 2012
  • Bořivoj a blecha Flo, 2014

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2013 mu byla udělena Cena Václava Bendy.[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ LESÁK, Franziska. Na místě: Pražské rozhovory o přelomech, kontinuitě a diskontinuitě. 1. vyd. Praha: Cherm, 2013. 38 s. ISBN 978-80-86370-55-2. S. 8–13. 
  2. ↑ Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2003 [online]. Česká televize, 2004 [cit. 2014-03-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2012 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2013 [cit. 2017-06-04]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 43. 
  • Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 1. svazek : A–L. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 570 s. ISBN 978-80-7464-386-6. S. 124–125.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 54. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 99. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ivan_Binar&oldid=23971031“