Jan Jiskra z Brandýsa
| Jan Jiskra z Brandýsa | |
|---|---|
 Jan Jiskra z Brandýsa na kresbě Mikoláše Alše | |
| Narození | 1400 pravděpodobně Brandýs nad Orlicí |
| Úmrtí | 1469 (ve věku 68–69 let) ? |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | vojevůdce |
| Bitvy | |
 multimediální obsah na Commons | |
Jan Jiskra z Brandýsa (slov. Ján Jiskra z Brandýsa, německy Johann Giskra von Brandeis, maď. Giskra János; asi 1400 – asi 1469) byl zprvu český a později uherský válečník a diplomat. Působil převážně na Slovensku, kde s přestávkami strávil 22 let.
Život
[editovat | editovat zdroj]Pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem vladyky Alšíka z Brandýsa. Jako jeho rodiště jsou uváděny tyto obce: Fulnek, Všechovice nebo Děrné. Jestli je tento rod nějak spojen z rodem pánů z Brandýsa, jež na přelomu 13. a 14. století sídlil na hradě v Brandýse nad Orlicí potvrdit nemůžeme. Tento fakt je nepravděpodobný.
V mládí se učil bojovému umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Začátkem 30. let patřil k leníkům olomouckého biskupa. V roce 1434 pomáhal bránit Plzeň proti vojskům radikálních husitů, přičemž napadal obléhatele z hradu Radyně. Později sloužil i na hradě Karlštejn.[1] Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů bojoval ve službách Zikmunda Lucemburského s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu).
V roce 1440 vstupil Jiskra do služeb královny Alžběty, dcery Zikmunda Lucemburského a vdovy po králi Albrechtu Habsburském, aby hájil nároky jejího syna Ladislava Pohrobka na uherský trůn. Ladislav se narodil až po smrti otce v únoru 1440 a matka ho již v květnu nechala korunovat uherským králem. Uherská šlechta si však zvolila za vládce polského krále Vladislava III. (po smrti zvaného Varnenčík) jako Vladislava I. Královna vdova s malým Ladislavem musela z Uherska uprchnout. Ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa, kterého jmenovala správcem svých věnných majetků v Horních Uhrách (dnešním Slovensku): Košic, Prešova a Bardejova, banských měst středního Slovenska a hradů Zvolen, Spiš, Lupča a Šášov.[2]
S asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husitskými bojovníky, obsadil Jiskra v krátké době Prešov, Bardejov, Kežmarok, Levoču, Kremnicu a Banskou Štiavnicu, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. Spolu s Janem Talafúsem z Ostrova porazili u Košic v roce 1440 velitele polských jednotek v Uhrách Jana Čapka ze Sán. V Kremnici nechal Jiskra razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování nastalé situace. Jeho hlavními sídly byly zvolenský hrad a Košice. Uherský král (či protikrál) Vladislav I. neměl žádnou možnost, jak Jana Jiskru z jeho panství vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázána bojem s Turky. Z tohoto důvodu s ním uzavřel příměří, které bylo několikrát prodlouženo.
Po smrti krále Vladislava I. (či jeho zmizení) v bitvě u Varny v roce 1444 se stal Jan Jiskra jedním ze sedmi kapitánů spravujících Uhersko. Za podíl na uzavření polsko-uherského příměří byl v roce 1445 zvolen vrchním kapitánem Horních Uher. Po zvolení Jánose Hunyadiho místodržitelem Uherska v roce 1446 došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované krátkými příměřími. Roku 1449 porazil Jiskra v tzv. bitvě u Somoše dvě míle severně od Košic Hunyadiho vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany 31. března 1450 mír. Tato dohoda však dlouho nevydržela a 7. září 1451 uštědřil Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence. S výjimkou Egeru ovládl prakticky celé Horní Uhry. Hunyadi však poté obnovil své tažení proti němu a donutil ho složit přísahu věrnosti koruně.
Po nástupu Ladislava Pohrobka na uherský trůn zbavil uherský sněm Jana Jiskru jeho dosavadního postavení: dekretem rušícím dary královny Alžběty přišel Jiskra o své výsady i majetek v Uhrách.[3] Košice, Levoča a Bardejov přešly do rukou Ulricha Celjského. Jiskra opustil Uhry a uchýlil se k císaři Fridrichovi III. Většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl v dřívějších bojích za obhajobu královských práv Ladislava Jiskrovým spojencem .
Na podzim roku 1453 přijel Jiskra s královským průvodem do Prahy a 28. 10. se zúčastnil korunovace Ladislava Pohrobka za českého krále. Ladislav zapsal Jiskrovi Uherský Ostroh - asi náhradou za stažení z Uher.[2] V roce 1454 byl povolán Ladislavem Pohrobkem opět do královských služeb, aby pomohl zlikvidovat oddíly bratříků, kteří loupili v Horních Uhrách. Ladislav vrátil do jeho správy banská města, Šariš a Spiš, ale Jiskra vojensky nebyl příliš úspěšný. V roce 1457 pak Jiskra pomáhal při zatčení Ladislava Hunyadiho a při potlačování povstání, které po Hunyadiho popravě v Uhrách vypuklo.
Když se po smrti Ladislava Pohrobka v roce 1458 stal uherským králem Matyáš Korvín, Jiskra se proti němu postavil. Pak odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem Kazimírem IV. a Řádem německých rytířů. Podporoval Kazimíra jako uchazeče o uherský trůn, jeho pomoc však panovník nepřijal. V roce 1460 se Jiskra spojil proti Matyášovi se zbytky bratříků, které Matyáš porazil bitvě u Blatného Potoka (Sárospataku) v roce 1458. O smír mezi Matyášem a Jiskrou usiloval i Jiří z Poděbrad, který se snažil Jiskrovi vyjednat vstup do Matyášových služeb, smír však byl jen dočasný. V roce 1461 se Jiskra přidal na stranu Fridricha III., který se také ucházel o uherský trůn, a války v Horních Uhrách pokračovaly. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem a císařem Fridrichem III., Jiskra kapituloval. Za vydání všech hradů a složení holdu Matyášovi byl přijat mezi stavy uherské koruny, Matyáš mu kromě finanční náhrady za jeho hrady daroval hrad Solymos v Aradské župě a hrad Lippa v Temešvárské župě.
V roce 1467 vedl ve jménu Matyáše Korvína jednání o míru s tureckým sultánem Mehmedem II. a byl velitelem královské armády při tažení proti tureckému spojenci moldavskému vojvodovi Štěpánu Velikému. Datum, místo i příčina jeho smrti nejsou známy. Naposledy je jako živý zmiňován v majetkové listině z 22. října 1468, královská listina z 6. února 1471 již o něm mluví jako o zemřelém.
Osobnost a rodina
[editovat | editovat zdroj]Jan Jiskra je asi nejznámějším českým kondotiérem. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Je sporné, zda byl katolíkem, či zda přijímal z kalicha.[4][5] Přátelské vztahy udržoval např. s protihusitsky orientovaným českým šlechticem Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., jej zařadil do svých životopisů proslulých mužů oné doby (De viris illustribus).
Jiskra se oženil s neteří uherského palatina Michaela Országa. Jeho rodina zůstala v Uhrách a jeho potomci jsou naposledy zmiňováni v 17. století.
Památka
[editovat | editovat zdroj]V roce 1917 byl nově vzniklý první jezdecký pluk československých legií na Rusi nazván jménem Jana Jiskry z Brandýsa.[6]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku John Jiskra of Brandýs na anglické Wikipedii.
- ↑ ČERNOHORSKÝ, Daniel. Neomezený vládce Horních Uher: Jan Jiskra z Brandýsa. Živá historie. Březen 2020, čís. 3, s. 44–47.
- ↑ a b JUROK, Jiří. Čeští husitští a katoličtí kondotiéři z Moravy na Slovensku v 15. století (období bratříků). In: Vojenská história. Časopis pre vojenskú históriu, múzejníctvo a archívnictvo. Ročník 2005, č. 4, str. 3–15. Dostupné též online Archivováno 19. 8. 2016 na Wayback Machine.
- ↑ Dejiny - History -The Role of John Jiskra in the history of Slovakia. www.dejiny.sk [online]. [cit. 2022-08-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Profesor Urbánek o Jiskrově katolictví poněkud pochyboval → URBÁNEK, Rudolf. Jirásek a doba poděbradská. In: HÝSEK, Miloslav, ed. a MÁDL, Karel Boromejský, ed. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921. 510 s. [Studie R. Urbánka je otištěna na str. 32–133; o Jiskrově náboženství viz str. 107.] – dostupné též online
- ↑ Profesor Šmahel uvádí, že není jisté, zda Jiskra přijímal z kalicha → ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 4. Epilog bouřlivého věku. Praha : Karolinum, 1996. 550 s. ISBN 80-7184-076-9. [Viz str. 138.]
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str. 17–25, 33–45, 70–76, 78–110
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 178–179.
- CHALOUPECKÝ, Václav. Jiskra z Brandýsa. In: STLOUKAL, Karel, ed. Tvůrcové dějin: čtyři tisíciletí světových dějin v obrazech dob a osobností. 2. díl, Středověk. České autoris. vyd., podstatně doplněné. V Praze: L. Mazáč, 1934. 584 s., [19] l. obr. příl. [Stať o Jiskrovi je na str. 537–544.]
- Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 13. díl. V Praze: J. Otto, 1898. 1113 s. cnb000277218. [Heslo „Jiskra z Brandýsa Jan" je na str. 561–563.] Dostupné online
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Jiskra z Brandýsa na Wikimedia Commons 
Jiskra z Brandejsa ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Jiskra z Brandýsa
- Ján Jiskra – kapitán mesta Košice – životopis na košickém webu Cassovia.sk
- The Role of John Jiskra in the history of Slovakia – studie na stránkách Dejiny.sk (anglicky)
