Přeskočit na obsah

Jernej Kopitar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jernej Kopitar
Narození23. srpna 1780
Repnje
Úmrtí11. srpna 1844 (ve věku 63 let)
Vídeň
Místo pohřbeníNavje
Povoláníjazykovědec, knihovník, spisovatel, překladatel, slavista a filolog
Tématalingvistika a slavistika
OceněníŘád Pour Le Mérite za vědu a umění
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Náhrobek Jerneje Kopitara ve Vídni, později přenbesený do Lublaně; kreslil Gustav Jaroslav Schulz, asi 1880

Jernej (v českém prostředí též Bartoloměj)[1] Kopitar (21. srpna 1780 Repnje, Habsburská monarchie11. srpna 1844 Vídeň, Rakouské císařství) byl slovinský jazykovědec, buditel první slovinské generace a sběratel rukopisů. Spolu s Josefem Dobrovským a Pavlem Josefem Šafaříkem tvořil trojici zakladatelů slavistiky na území tehdejšího habsburského soustátí. Politicky byl - stejně jako Dobrovský a Šafařík - zastáncem loajality slovanských národů k Vídni, tedy austroslavismu.

Kopitar se narodil 21. srpna 1780 v obci Repnje v Gorenjské u Vodice jako čtvrté ze sedmi dětí rolníka Jakoba Kopitara, který byl současně rychtářem a klíčníkem farního chrámu, a jeho manželky Marie, rozené Resmanové, z Repenje u Ocepkova (z domu číslo 17). Otec se těšil skvělé pověsti, byl šikovný ovocnář a majitelka panství ho jmenovala rychtářem.

Po absolvování obecné školy Kopitar odešel studovat na gymnázium do Lublaně. Tam začal navštěvovat Zoisův kroužek, což byla ossvícenská společnost deseti přátel, slovinských literátů a národních obrozenců, které přijímal ve svém paláci v Lublanmi-Bregu baron Žiga Zois z Edelsteinu (1747-1819). Zois Kopitara jmenoval svým sekretářem, knihovníkem a kustodem mineralogické sbírky, jímž zůstal šest let. V této společnosti se Kopitar seznámil a spřátelil s básníkem Valentinem Vodnikem, dramatikem Antonem Tomažem Linhartem či básníkem a lingvistou Jurijem Japljem. Do užšího kroužku slavistů tam dále patřili Jurij Vega, Anton Janša, Gabriel Gruber, Jurij Japelj, Blaž Kumerdej a kněz Marko Pohlin. Se Zoisovou finanční podporou Kopitar v letech 1808-1815 ve Vídni studoval filozofii, práva a jazykovědu.

Po studiích nastoupil ve vídeňském Hofburgu do císařské dvorní knihovny jako cenzor slovinských knih.

Během pobytu ve Vídni Kopitar navázal styky také s českými obrozenci a cestoval za nimi. S Pavelm Josefem Šafaříkem se spřátelil v letech 18191833, když ten působil jako profesor na srbském gymnáziu v Novém Sadě.

Dále navázal přátelství se srbským sběratelem lidové slovesnosti Vukem Karadžićem. Kopitar Vuka nasměroval k odborné činnosti, k slavistice a sestavení slovníku a upevňoval ho v etnografické činnosti.


Kopitar zůstal ve Vídni až do své smrti 11. srpna 1844 a byl tam pohřben. Jeho hrob i s náhrobní deskou byl po roce 1890 přenesen na hřbitov Navje v Lublani.

Titulní list Kopitarovy Gramatiky slovanského jazyka, 1808
Staroslověnský Codex Suprasliensis, 11. století, první strana exempláře z Kopitarovy sbírky
  • V roce 1808 dokončil „Gramatiku slovanského jazyka v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku“, první slovník, učebnici a zároveň dějiny domácí literární tvorby. Vyšla v Lublani německy pod názvem Grammatik der Slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark. Tím přispěl klíčovým způsobem ke sjednocení slovinského jazyka. Jeho dílo ocenil pruský král Fridrich Vilém IV. udělením Řádu Pour le Mérite za vědu a umění.
  • Kopitar studoval a sbíral staroslověnské rukopisy i jejich zlomky. K jeho badatelským objevům patří bulharský Codex Suprasliensis z 11. století (část v Kopitarově sbírce, další v Polské národní knihovně ve Varšavě, v Ruské národní knihovně). Jeho sbírka je uložena ve Slovinské národní knihovně v Lublani.

V 20. a 30. letech 19. století, kdy ve slovinských zemích probíhaly rozsáhlé diskuze o budoucí podobě spisovného jazyka (nejinak tomu bylo na území dnešního Chorvatska či v Srbsku), zasáhl Kopitar do sporu, má-li být přijata abeceda po vzoru France Serafina Metelka, či po vzoru Adama Bohoriče. Kopitar podporoval právě druhou z uvedených variant. Jeho oponent Matija Čop však na svoji stranu získal českého slavistu Frantislava Čelakovského. Jako kompromis byla přijata chorvatská abeceda gajice, kterou Slovinci používají dodnes.

Obraz Kopitara nedlouho po jeho smrti (1844) byl značně negativní. Následující generace slovinských vzdělanců odmítla mnohé jeho myšlenky. France Prešeren a Matija Čop se zasazovali o slovinskou literaturu jako literaturu držící se evropských trendů, vysokého stylu a sofistikovaných estetických pravidel. Myšlenka tvorby celonárodní, která do centra pozornosti staví prostého sedláka, byla v rozporu s jejich ideály.

  1. Kolektiv autorů. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vyd. Praha: Diderot, 1999. 8 svazků. ISBN 80-902555-2-3. S. 180. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČERMÁK, Radek: Kopitar versus Prešeren. In: Studia Balcanica Bohemo-Slovaca. 5. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 102–111. Spisy Masarykovy univerzity v Brně. Filozofická fakulta, č. 338. ISBN 80-210-2771-1.
  • HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. 190 s. Stručná historie států, sv. 67. ISBN 978-80-7277-463-0.
  • METELKO, Franc Serafin. Lehrgebäude der slowenischen Sprache im Königreiche Illyrien und in den benachbarten Provinzen: nach dem Lehrgebäude der böhm. Sprache des Hrn. Abbé Dobrowsky. Laibach: Leopold Eger, 1825.
  • TOPORIŠIČ, Jože. Jezikoslovna teorija Matije Čopa v slovenski abecedni vojni. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1991.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]