Přeskočit na obsah

Josef Vavroušek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Doc. Ing. Josef Vavroušek, CSc.
Josef Vavroušek a Dennis Meadows, konference STUŽ, 26. 8. 1994
Josef Vavroušek a Dennis Meadows, konference STUŽ, 26. 8. 1994
Narození15. září 1944
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Úmrtí18. března 1995 (ve věku 50 let)
údolí Parichvost
SlovenskoSlovensko Slovensko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materČeské vysoké učení technické v Praze
Povoláníekolog, politik a pedagog
OceněníCena Františka Kriegla (1996)
medaile Za zásluhy mzz 1. stupeň (2002)
Cena ministra životního prostředí
Funkceministr vlády Československa (1990–1992)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Vavroušek (15. září 1944 Praha – 18. března 1995 údolí Parichvost, Slovensko) byl český ekolog, publicista a politik konce 20. století.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze. Nultý ročník absolvoval v roce 1962 jako soustružník v ČKD. Na fakultě vystudoval obor Ekonomika a řízení strojírenské výroby, dělal pomocnou vědeckou sílu u Alfonse Bašty na tématu „teorie rozhodování v ekonomii“. Během studií byl členem redakční rady studentského časopisu Buchar.[1]

V roce 1968 se zúčastnil studentské Expedice Lambaréné směřující do nemocnice Alberta Schweitzera v Lambaréné v Gabonu. Cílem expedice, která navštívila čtrnáct afrických zemí, byla jednak materiální pomoc nemocnici, jednak podpora Schweitzerových ideálů humanismu a úcty k životu. Jednalo se o jeho životní zážitek, který do značné míry předurčil jeho příští život.[2]

Od sedmdesátých let 20. století byl součástí ekologického hnutí, a to hlavně v rámci Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV. Od roku 1975 pracoval v Ústavu pro ekonomiku a řízení v oblasti kybernetiky a teorie systémů, později se specializací na péči o životní prostředí. Zároveň přednášel na řadě konferencí a kurzů.

V září 1989 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence. V roce 1989 se podílel na založení Občanského fóra jako člen Koordinačního centra OF (do roku 1990). Jako první z jeho členů si uvědomil hrozící potíže s komplikovaností federálních zákonodárných orgánů a v lednu 1990 tedy předložil návrh, který měl řešit neadekvátní množství poslanců, kterých bylo v součtu sedm set. Kromě snížení počtu poslanců jednotlivých komor navrhoval především sloučit federální Sněmovnu národů s Českou národní radou a Slovenskou národní radou. V následném projednávání na půdě Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí byl jeho návrh seškrtán na pouhé snížení počtu poslanců.[3] V březnu 1990 byl jmenován náměstkem Státní komise pro vědeckotechnický rozvoj odpovědným za péči o životní prostředí, v červnu 1990 ministrem vlády ČSFR, předsedou Federálního výboru pro životní prostředí, a to do konce volebního období v červnu 1992. Od roku 1991 byl členem politického seskupení Občanské hnutí. Po neúspěchu Občanského hnutí ve volbách v roce 1992 inicioval v září 1992 založení nevládní neziskové organizace Společnosti pro trvale udržitelný život[4], jejímž byl do své smrti předsedou.

V roce 1991 zorganizoval historicky první konferenci o životním prostředí v Evropě, na kterou do Dobříše přijeli ministři životního prostředí z celé Evropy. Na tuto historickou konferenci navázal proces setkávání evropských ministrů životního prostředí známý pod názvem „Životní prostředí pro Evropu“, kterou organizuje Evropská hospodářská komise OSN.[5] V roce 1992 se zúčastnil Konference o životním prostředí a rozvoji, tzv. Summitu Země, pořádaného OSN v Riu de Janeiru. Zde předložil neúspěšný, zato však převratný návrh na principiální reformu OSN.[6]. Od roku 1993 byl zaměstnán na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.

Miloval přírodu a zejména hory, byl také aktivní horolezec. Tato vášeň se mu stala osudnou. Dne 18. března 1995 zahynul i se svou dvacetiletou dcerou Petrou pod lavinou v údolí Parichvost v Roháčích. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.[7]

Publikační a pedagogická činnost

[editovat | editovat zdroj]

Publikoval pět knih, 40 studií a asi 150 odborných článků, zejména z oblasti kybernetiky, teorie systémů, teorie rozhodování a péče o životní prostředí. Přednášel také na řadě jiných vysokých škol v českých zemích i na Slovensku a dále ve Velké Británii (Cambridge). Na jaře 1994 navštívil USA, kde přednesl 22 přednášek na univerzitách, vědeckých ústavech i státních institucích.

Na prahu sedmdesátých let pomohl Bedřichu Moldanovi s překladem a vydáním knihy Meze růstu od manželů Donelly a Dennise Meadowsových.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1996 spolu s Vlado Čechem a Karlem Krylem obdržel Cenu Františka Kriegla; všichni laureáti ji obdrželi in memoriam. Roku 2002 mu prezident Václav Havel udělil in memoriam Medaili za zásluhy I. stupně.

Od roku 1996 udělovala Nadace Charty 77 na památku Josefa Vavrouška Cenu Josefa Vavrouška "za aktivní prosazování trvale udržitelného způsobu života, za činnost usilující o pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních, ekonomických i dalších problémů nebo za výjimečný čin nebo činnost v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje". K udělování ceny se v roce 2005 přidala Nadace Partnerství, která cenu uděluje od roku 2014 již samostatně.

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy vypisuje od roku 1996 na památku Josefa Vavrouška, kde působil jako pedagog a jako proděkan pro vědu a výzkum, studentskou soutěž. Té se během jednadvaceti ročníků účastnilo (do roku 2016) ve třech vypisovaných kategoriích téměř 300 uchazečů.[8]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Jiří Müller: Stará vzpomínka na Josefa Vavrouška. Slovenský ochranársky snem [online]. 2015-07-17 [cit. 2023-09-20]. Dostupné online. (slovensky) 
  2. ↑ OSOBNOST: Josef Vavroušek. archiv.neviditelnypes.lidovky.cz [online]. [cit. 2013-03-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-02. 
  3. ↑ SUK, Jiří. Labyrintem revoluce. Akéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha: Prostor, 2020. ISBN 978-80-7260-448-7. Kapitola Pokus o novou ústavu aneb stručná historie jednoho zapomenutého návrhu, s. 256–268. 
  4. ↑ STUŽ
  5. ↑ Přispěvatelé Enviwiki, Životní prostředí pro Evropu [online], 2016, Datum poslední revize 17. 05. 2016, 13:34 UTC, [citováno 17. 05. 2016] <http://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_Evropu&oldid=16295>
  6. ↑ Patočka, Jakub: Dvacet let Vavrouškova návrhu na reformu OSN – článek ke 20. výročí Varouškova návrhu v časopise Sedmá generace 3/2012
  7. ↑ N, Vyšehradský hřbitov 12000 Praha 2 Česká republika 50° 3' 53 0064"; MAPY, 14° 25' 5 16" EZobrazit na mapě: Google. Olbram Zoubek: Torzo ženy, Vyšehradský hřbitov 5-148. Encyklopedie Prahy 2 [online]. 2022-11-25 [cit. 2024-11-04]. Dostupné online. 
  8. ↑ Fakulta sociálních věd - Cena Josefa Vavrouška. fsv.cuni.cz [online]. [cit. 2017-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-25. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
ministr - předseda Federálního výboru pro životní prostředí ČSFR
Předchůdce:
– 		1990 – 1992
Josef Vavroušek 		Nástupce:
Miroslav Macek
Druhá vláda Mariána Čalfy
Předseda vlády
Marián Čalfa (jmenován 27. června 1990, VPN)
Členové v den jmenování vlády
27. června 1990
Ján Langoš (vnitro, VPN) • Slavomír Stračár† (zahraniční obchod, zemřel 21. 8. 1990, VPN) • Pavel Hoffmann (místopředseda vlády, pověřený ministr pro strategické plánování, VPN) • Jiří Dienstbier (místopředseda vlády a zahraniční věci, OF/OH) • Pavel Rychetský (místopředseda vlády, OF/OH) • Petr Miller (práce a sociálních věcí, OF/OH) • Květoslava Kořínková (pověřená kontrolou, OF/OH) • Jozef Mikloško (místopředseda vlády, KDH) • Václav Klaus (finance a od 3. 11. 1991 místopředseda vlády, OF/ODS) • Vladimír Dlouhý (pověřený hospodářství, OF/ODA) • Miroslav Vacek (obrana do 18. 10. 1990, KSČ) • Václav Valeš (místopředseda vlády, nestraník) • Jiří Nezval (doprava, nestraník) • Theodor Petrík (spoje do 19. 4. 1991, nestraník)
Členové jmenovaní později
19. července 1990
Josef Vavroušek (Federální výbor pro životní prostředí, OF/OH)
18. října 1990
18. ledna 1991
Imrich Flassik (pověřený řízením Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž, KDH)
25. ledna 1991
Jozef Bakšay (zahraniční obchod, VPN)
12. května 1990
† Slavomír Stračár zemřel během služební cesty v Brazílii.
Laureáti Ceny Františka Kriegla
Vladimír Kadlec (1987) • Jaroslav Šabata (1988) • Jan Dus / Josef Zvěřina (1989) • Mirosław Jasiński / Jan Ruml (1990) • Peter Mariánek (1991) • Petr Pithart (1992) • Igor Blaževič a Jaromír Štětina (1993) • Milena Hübschmannová (1994) • Vlado Čech / Karel Kryl / Josef Vavroušek (1995–1996) • František Stíbal (1997) • Kumar Vishwanathan (1998) • Václav Trojan (1999) • Jakub Polák (2000) • Stanislav Milota a Miloš Rejchrt (2001) • Miroslav Opatřil (2002) • František Lízna (2003) • Petra Procházková (2004) • Maria Machnig (2005) • Yekta Uzunoğlu (2006) • Ondřej Cakl (2007) • Jiří Voráč (2008) • Jakub Štěrbík / Stanislav Vodička (2009) • Alena Dernerová (2010) • Libor Michálek (2011) • Vladimíra Dvořáková (2012) • Matěj Hollan (2013) • Božena Fuková / Miloslava Pošvářová (2014) • Činoherák Ústí (2015) • Autonomní sociální centrum Klinika (2016) • Radek Banga (2017) • Ilja Hradecký (2018) • Karel Karika a David Tišer (2019) • zdravotní sestry (2020 a 2021) • Daniel Hůle (2022) • Barbora Antonová (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Vavroušek&oldid=24373167“