Přeskočit na obsah

Karel I. z Anjou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karel I. z Anjou
král sicilský, albánský, jeruzalémský a neapolský
Portrét
Karel I. z Anjou
Dílo sochaře Arnolfa di Cambia
Doba vlády1266–1282 Sicílie
1277–1285 Albánie
1277–1285 Jeruzalém
1282–1285 Neapol
Narozeníkolem roku 1226
Úmrtí7. ledna 1285
Foggia
PohřbenKatedrála v Neapoli
ManželkyBeatrix Provensálská
Markéta Burgundská
PotomciLudvík
Blanka Sicilská
Beatrix Sicilská
Karel II. z Anjou
Filip Sicilský
Robert
Isabela z Anjou
Markéta
RodKapetovci
DynastieAnjou
OtecLudvík VIII. Francouzský
MatkaBlanka Kastilská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel I. z Anjou (1226? – 7. ledna 1285 Foggia) byl člen královské dynastie Kapetovců a zakladatel druhého rodu Anjou. Byl provensálským (1246–1285) a forcalquierským hrabětem (1246–1248, 1256–1285) ve Svaté říši římské, hrabě z Anjou a Maine (1246–1285) ve Francii; byl také sicilským králem (1266–1285) a achajským knížetem (1278–1285). V roce 1272 byl prohlášen albánským králem a v roce 1277 získal nárok na Jeruzalémské království.

Karel, nejmladší syn Ludvíka VIII. Francouzského a Blanky Kastilské, byl až do počátku 40. let 13. století předurčen pro církevní kariéru. Provence a Forcalquier získal sňatkem s jejich dědičkou Beatrix. Jeho pokusy o obnovení centrální moci ho přivedly do konfliktu s jeho tchyní Beatrix Savojskou a šlechtou. Anjou a Maine přijal od svého bratra Ludvíka IX. Francouzského v apanáži. Ludvíka doprovázel během sedmé křížové výpravy do Egypta. Krátce poté, co se v roce 1250 vrátil do Provence, donutil tři bohatá autonomní města – Marseille, Arles a Avignon – uznat jeho suzerenitu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Karel byl jedenáctým a posledním potomkem z manželství francouzského krále Ludvíka VIII. a Blanky, dcery kastilského krále Alfonse VIII. a Eleonory Anglické. Král Ludvík zemřel na úplavici[pozn. 1] v listopadu 1226 při návratu z jižní Francie, kde byl na papežovo naléhání potírat příznivce a přívržence katarského hnutí a prosazoval tam i přísné severofrancouzské lenní právo. Je pravděpodobné, že Karel se narodil až po jeho skonu.

Ve dvaceti letech Karel od bratra Ludvíka získal hrabství Maine a Anjou. Ještě téhož roku se díky politické aktivitě papeže oženil v lednu v Aix-en-Provence s Beatrix, nejmladší dcerou a dědičkou právě zesnulého provensálského hraběte Ramona Berenguera V. [pozn. 2] Získal celé území provensálského hrabství, ale zdaleka ne všechna důležitá města se smířila s vládcem jiné než aragonské krve. Středomořská města byla zvyklá na jiné pojetí vlády. Bylo zde rozšířeno římské právo a významné postavení městských komun, což vedlo k častým rebeliím ze strany poddaných.

Sedmá křížová výprava a bitvy se Štaufy

[editovat | editovat zdroj]
Cesta do Svaté země na dobové iluminaci
Související informace naleznete také v článku Sedmá křížová výprava.

Král Ludvík IX. roku 1244 vážně onemocněl a po své téměř zázračné úzdravě se rozhodl přijmout znamení kříže a vydat se na křížovou výpravu do Svaté země.[1]

„ …když se on opásal křížem, přihlásili se ke křížové výpravě i Robert, hrabě z Artois, hrabě z Poitiers, Karel, hrabě z Anjou, pozdější král sicilský, všichni tři královi bratři. “
— Jean de Joinville[2]

Novopečený provensálský hrabě Karel se po boku svých starších bratrů tažení zúčastnil. Vojsko křížové výpravy vyplouvalo roku 1248 do Egypta právě z provensálských přístavů Marseille a Aigues-Mortes. Karla doprovázela i těhotná Beatrix. Během výpravy Karel bojoval před pevností al-Mansúra, kde se mu z mamlúckého obklíčení podařilo zachránit kronikáře výpravy, rytíře Jeana de Joinville. Robert z Artois však ve městě zemřel. Křižáci se nakonec dali na ústup a poté byli i s králem Ludvíkem IX., Karlem z Anjou a Alfonsem z Poitiers zajati a v okovech odvlečeni do Mansúry.[3] Damiettu zatím před muslimským protiútokem uhájila malá posádka pod velením královny Markéty Provensálské. Ludvík a jeho bratři byli posléze výměnou za město a výkupné propuštěni. Karlovi se podařilo vyváznout bez úhony na zdraví a na rozdíl od Ludvíka IX. opustil Svatou zemi a společně se ženou se roku 1251 vrátil zpět do Francie.

Roku 1257 uzavřel Karel z Anjou konečně dohodu se svou tchyní, která se za finanční odškodnění vzdala nároků na provensálské državy a vyplatil hrady, na které si dělala nárok švagrová Eleonora s manželem. Hraběcí pár prosazoval tvrdou pěst, neustále zvyšoval daně a uložil povinnou vojenskou službu. Roku 1263 nechal Karel popravit dvanáct občanů odbojného města Marseille.

Karlova korunovace na dobové miniatuře

Papež Urban IV. nabídl Karlovi sicilskou korunu.

„ …Karel Anjouský dostal od papeže nabídku, aby se stal králem Obojí Sicílie, a to v mylné naději, že Karel bude stejně dobrý král jako Ludvík. “
— André Maurois[4]

Ludvík IX. bratra v rozhodnutí získat sicilské království diplomaticky podpořil, ale nepůjčil mu ani peníze, ani vojáky. Karel měl v severní Itálii spojence v podobě florentských a sienských bankéřů.[5] Hraběnka Beatrix vzala nastalou situaci do svých rukou.

„ A tato dáma…, když se doslechla o zvolení hraběte Karla, svého chotě, z vyhlídky, že by se mohla stát královnou, zastavila veškeré svoje šperky a povolala všechny svobodné muže do zbraně, aby stanuli pod její korouhví a učinili jí panovnicí… “
— Giovanni Villani[6]

Roku 1265 Karel vyplul z Marseille, přežil bouřlivou plavbu a podařilo se mu dosáhnout Říma, kde čekal, podporován Římany, na svou armádu. Vojáky na cestě přes podzimní Alpy doprovázela samotná Beatrix. 6. ledna 1266 byli manželé korunováni v Katedrále svatého Petra. Karel se vydal za dosavadním králem Manfrédem a 26. února zvítězil nad jeho vojskem v bitvě u Beneventa. Manfrédovu manželku i dědice nechal uvěznit.[pozn. 3] Beatrix přijela za vítězným manželem do Beneventa a pak se přemístili do Neapole, kde se oficiálně ujali správy své nové země. V lednu 1267 se Karel vrhl do války v Toskánsku. Beatrix Provensálská zemřela v létě 1267 a rok později se Karel znovu oženil. Vyvolenou se stala Markéta, dcera hraběte Oda Burgundského.

Dalším uchazečem o sicilskou korunu byl mladičký Konradin, syn římského krále Konráda IV., který se 23. srpna 1268 s Karlem sešel v bitvě u Tagliocozzo. Teprve šestnáctiletý Konradin díky léčce protivníka bitvu prohrál a společně s Fridrichem Bádenským byl Karlem v Neapoli popraven. Štaufové osobou Konradina vymřeli po meči.

Osmá křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Smrt Ludvíka IX. před branami Tunisu (dobová iluminace)
Související informace naleznete také v článku Osmá křížová výprava.

Ludvík IX. se roku 1267[8] i přes své chatrné zdraví[9] rozhodl k nové křížové výpravě. Královo nejbližší okolí nebylo jeho rozhodnutím právě nadšeno,[8] ale i tak velká část rodiny přijala kříž společně s ním.[10][pozn. 4] Karel z Anjou nabídl bratrovi pomoc. Karlovy plány však byly zištné, potřeboval vtrhnout do Tunisu, aby zde na emírovi Muhammadu al-Mustansirovi vynutil obchodní privilegia pro sicilské Francouze a vyhnal všechny uprchlé štaufské stoupence. Emír během dřívějších vyjednávání údajně několikrát naznačil, že by byl ochoten konvertovat ke křesťanství a spojit se s Karlem z Anjou, aby od něj získal ochranu před ostatními muslimskými vládci, kteří by ho zcela zákonitě napadli.[pozn. 5] Karel použil tento argument k přesvědčení Ludvíka o bohulibém cíli křížové výpravy v Africe.

Po příjezdu do Tunisu roku 1270 se ukázalo, že emír Muhammad konverzi rozhodně nemyslel vážně a dokonce byl připraven na válku. 24. července dobyli křižáci Kartágo. Při čekání na oddíly Jakuba Aragonského, Theobalda Navarrského a Eduarda Anglického si horké parné léto na vojsku vybralo svou daň. Řadami vojáků se začala šířit nakažlivá infekce.[9] 3. srpna zemřel na úplavici princ Jan. Dne 25. srpna ho po dlouhé agonii následoval i samotný král Ludvík. Král byl díky svému asketickému životu chatrného zdraví a útrapy křížové výpravy jej zcela dorazily. Francouzským králem se po otcově smrti stal následník trůnu, také nemocný, Filip a vůdcem výpravy zkušenostmi zocelený Karel z Anjou, který přijel těsně před bratrovou smrtí. Karlovi se podařilo vyjednat s emírem dohodu o volném obchodu a ochraně křesťanských mnichů. Tím pro Francouze výprava skončila a vraceli se zpět na evropský kontinent. Při plavbě do Trapani zastihla flotilu vichřice a výprava ztratila na čtyřicet válečných lodí. Mladý král Filip s manželkou s bídou zachránil holý život. Vyděšení cestovatelé se rozhodli pro cestu po souši. Do vlasti se jich vrátilo jen pár. Nemoci podlehl navarrský král Theobald, jeho manželka Isabela zemřela o rok později. Novou královnu Francie Isabelu shodil kůň, což vedlo k předčasnému porodu mrtvého chlapce a Isabelině skonu o pár dní později. Srpen roku 1271 se stal osudným pro Ludvíkova bratra Alfonse z Poitiers a jeho ženu Janu. Zavražděn byl syn Richarda Cornwallského Jindřich z Almainu. Ve chvíli modlitby byl v kostele zákeřně přepaden a ubodán Guyem a Simonem, syny Simona z Montfortu. Byla to msta za opuštění řad vzbouřenců proti králi Jindřichovi III.

Sběr titulů

[editovat | editovat zdroj]
Karlova pečeť z roku 1282

Vítězný Karel byl jmenován říšským vikářem a hlavou toskánských guelfů. Roku 1267 se stal díky smlouvě z Viterba s latinským císařem Balduinem II. knížetem achajským. Balduinovi a jeho rodině Karel vyplácel penzi a Acháju nikdy nenavštívil.

„ Měl ten druh žízně spojený s otokem. Jeho žádostivost byla natolik hluboká, že čím více pil, tím víc ho pálil žaludek a dožadoval se dalšího napojení. “
— Saba Malaspina[11]

Dceru Beatrix provdal za Filipa z Courtenay, Balduinova syna. Ten se stal po smrti otce dalším v řadě latinských císařů v evropském exilu. V roce 1272 se Karel prohlásil albánským králem a od Marie z Antiochie zakoupil jeruzalémský trůn. Do Jeruzalémského království vyslal svého emisara Rogera ze San Severina, kterému se nakonec podařilo získat uznání regentství nad královstvím od Bohemunda z Tripolisu. Bohemund tak zároveň uznal Karla z Anjou králem jeruzalémským, ale to nestačilo, neboť dalším vážným uchazečem o jeruzalémský trůn byl kyperský král Hugo, kterého za svého krále uznávala část palestinských baronů i několik měst.

V průběhu sedmdesátých let byl Karel na vrcholu moci. Dvě ze svých osmi děti prozíravě sňatky využil k utužení vztahů s uherským královským rodem Arpádovců. Dceru Isabelu provdal za divokého uherského krále Ladislava IV. Kumána. Syna Karla II. oženil s uherskou princeznou Marií. Právě syn Marie Karel Martel z Anjou se stal otcem budoucích uherských králů z rodu Anjouvců, kteří v osobě Karla I. Roberta zasedli na uherský trůn.

Sicilské nešpory

[editovat | editovat zdroj]
Příjezd krále Petra III. do Trapani na středověké iluminaci
Související informace naleznete také v článku Sicilské nešpory.
„ …dva výhonky plevele zrozeného ze semene uchvatitele Huga Kapeta “
— tak nazýval Kapetovce a Anjouovce jejich současník Dante Alighieri[12]

Sicílie se stejně jako Provence odmítala smířit s cizí vládou a vysokými daněmi zaviněnými Karlovou expanzivní politikou. 30. března 1282 vypuklo v Palermu krvavé povstání místní šlechty – tzv. Sicilské nešpory, podpořené financemi byzantského císaře Michaela VIII. Několik tisíc francouzských civilistů i rytířů se stalo oběťmi krvavého masakru. Rebelující ostrovní část Sicilského království nabídla královskou korunu aragonskému králi Petrovi III., manželovi Konstancie, dcery předchozího krále Manfréda. 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září byl v Palermu provolán sicilským králem.

Aragonská křížová výprava

[editovat | editovat zdroj]
Karel na smrtelném loži (Cronica Nuova)
Související informace naleznete také v článku Aragonská křížová výprava.

Aragonská intervence na Sicílii znamenala pro Petra exkomunikaci od papeže Martina IV. a pro pevninskou část dosavadního Sicilského království počátek nové epochy – vzniklo království neapolské. Následovala převážně francouzská aragonská křížová výprava do Katalánska. Křižácký vpád ukončila epidemie moru či tyfu[nepřesný odkaz], která vypukla při obléhání Girony roku 1285. Válečný stav mezi zeměmi završila až deset let po smrti téměř všech účastníků sporu[pozn. 6] smlouva z Anagni, která byla triumfem diplomatického umění aragonského krále Jakuba II.

„ A povšimněte si, že zemřel ve stejný den, v jaký byl před mnoha lety korunován. “
— Salimbene z Parmy [13]

Karel z Anjou zemřel 7. ledna 1285 ve Fogii. Tělo bylo pochováno v Neapoli, vnitřnosti v bazilice Saint-Denis a srdce u pařížských jakobínů.[14]Dante Alighieri jej ve své Božské komedii umístil do Očistce.[15]

Vývod předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Ludvík VI. Francouzský
 
 
 Ludvík VII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Adéla Savojská
 
 
 Filip II. August
 
 
 
 
 
 
 Theobald IV. z Blois
 
 
 Adéla ze Champagne
 
 
 
 
 
 
 Matylda Korutanská
 
 
 Ludvík VIII. Francouzský
 
 
 
 
 
 
 Balduin IV. Henegavský
 
 
 Balduin V. Henegavský
 
 
 
 
 
 
 Alice Namurská
 
 
 Isabela Henegavská
 
 
 
 
 
 
 Dětřich Alsaský
 
 
 Markéta I. Flanderská
 
 
 
 
 
 
 Sibyla z Anjou
 
Karel I. z Anjou
 
 
 
 
 
 Alfons VII. Kastilský
 
 
 Sancho III. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Berenguela Barcelonská
 
 
 Alfonso VIII. Kastilský
 
 
 
 
 
 
 Garcia V. Navarrský
 
 
 Blanka Navarrská
 
 
 
 
 
 
 Markéta z Aigle
 
 
 Blanka Kastilská
 
 
 
 
 
 
 Geoffroy V. z Anjou
 
 
 Jindřich II. Plantagenet
 
 
 
 
 
 
 Matylda Anglická
 
 
 Eleonora Anglická
 
 
 
 
 
 
 Vilém X. Akvitánský
 
 
 Eleonora Akvitánská
 
 
 
 
 
 
 Eleonora ze Châtelleraultu
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Patrně na měňavkovou úplavici (Amoebiasis) nebo na bacilární úplavici (shigelóza).
  2. ↑ Tři starší nevěstiny sestry Markéta, Eleonora a Sancha byly již provdány, Karel se sňatkem stal švagrem svého bratra Ludvíka, anglického krále Jindřicha a vévody Richarda Cornwallského.
  3. ↑ Helena byla umístěna na hradě v Noceře, kde po pěti letech zemřela. Tři Manfrédovi synové se stali nedobrovolnými obyvateli dědova hradu Castel del Monte a byli zde drženi několik desítek let v okovech. Roku 1299 byli přesunuti na hrad Castel dell'Ovo.[7]
  4. ↑ Nikdo nemohl být k účasti na křížové výpravě donucen, ani vazal svým lenním pánem.
  5. ↑ Konverze k jiné víře je v islámu velký zločin.
  6. ↑ Karel I. z Anjou zemřel 7. ledna 1285, papež Martin IV. jej následoval 28. března 1285 a Petr III. Aragonský skonal 11. listopadu 1285.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 14-409-82. S. 213. 
  2. ↑ Staré francouzské kroniky. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. S. 122. 
  3. ↑ GOLDSTONE, Nancy. Čtyři královny. Frýdek Místek: Alpress, 2008. ISBN 978-80-7362-540-5. S. 177. 
  4. ↑ MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. ISBN 80-7106-098-4. S. 50. 
  5. ↑ PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-152-2. S. 34. Dále jen Dějiny Itálie. 
  6. ↑ Goldstone, str. 329.
  7. ↑ KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč – Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 222–223. Dále jen Úsvit renesance. 
  8. ↑ a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 182. [dále jen Francouzští králové]. 
  9. ↑ a b BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 206. Dále jen Křížové výpravy. 
  10. ↑ Francouzští králové v období středověku, str. 183
  11. ↑ Goldstone, str. 324.
  12. ↑ FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-888-8. S. 63. 
  13. ↑ Goldstone, str. 367.
  14. ↑ www.findagrave.com
  15. ↑ DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 213. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. 
  • EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. 
  • FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-888-8. 
  • LE GOFF, Jacques. Svatý Ludvík. Praha: Argo, 2012. 724 s. ISBN 978-80-257-0685-5. 
  • JOINVILLE, Jean de. Paměti křižákovy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. 
  • READ, Piers Paul. Templáři. Praha: BB art, 2002. ISBN 80-7257-750-6. 
  • RUNCIMAN, Steven. The Sicilian vespers. Cambridge: Cambridge University press, 1958. 356 s. Dostupné online. ISBN 0521286522. (anglicky) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Manfréd I. 		Znak z doby nástupu Sicilský král
1266–1282 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Petr I.
Předchůdce:
Hugo I. 		Znak z doby nástupu Jeruzalémský král
1277–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jan I.
Předchůdce:
– 		Znak z doby nástupu Neapolský král
1282–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel II.
Předchůdce:
– 		Znak z doby nástupu Albánský král
1272–1285 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Karel II.
Neapolští panovníci
*také sicilský panovník
Achajská knížata
Vládnoucí knížata
(1205–1432)
de Champlitte
Villehardouinští
Anjou (různé rody)
Navarrsko-Janovští
Titulární knížata
(1642–1933)
Toccové
Capece Galeota
‡1383–1396: čistě nominální kontrola, Achajské knížectví de facto pod navarrskou kontrolou
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_I._z_Anjou&oldid=24509530“