Přeskočit na obsah

Martin Hattala

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Martin Hattala
Martin Hattala (1863), kresba od J. R. M. Přecechtěla
Martin Hattala (1863), kresba od J. R. M. Přecechtěla
Narození4. listopadu 1821
Trstená
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. prosince 1903 (ve věku 82 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Povoláníjazykovědec, pedagog, překladatel, profesor, spisovatel, katolický kněz a filolog
Alma materUniverzita Karlova
OceněníŘád sv. Anny řsva
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Hattala (4. listopadu 1821, Trstená[1] – 11. prosince 1903, Praha[2]) byl slovenský římskokatolický kněz, piarista, jazykovědec, slavista, slovakista, bohemista, kodifikátor spisovné slovenštiny, od roku 1861 profesor Univerzity Karlovy v Praze[3] (podle Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 však roku 1854 mimořádný a 1864 řádný profesor[4]), zastánce pravosti RKZ. Do češtiny přeložil Slovo o pluku Igorově.

Život a působení

[editovat | editovat zdroj]

Jakožto student nezemanského původu si zvolil studium teologie, od něhož si sliboval, že mu umožní vykonávat učitelské povolání (stal se knězem piaristického řádu).[5] Po kněžském svěcení v roce 1848 působil dva roky jako kaplan (v Bzovíku a v Hodruši), ale už v té době se intenzivně věnoval jazykovědě.

Měl spory s Janem Gebauerem, Karlem Jaromírem Erbenem,[6] Miklošičem a jinými, což vedlo k jeho rostoucí vědecké osamělosti.[7]

František Bílý popsal v Naší řeči Hattalovy spory s Gebauerem takto: „Poměr mezi oběma zástupci slovanské filologie na pražské universitě, prof. Martinem Hattalou a dr. Janem Gebauerem, jest černou kapitolou v životě obou těchto mužů. Bodláčím a trním zarostly cesty, které měly vésti ke vzájemným stykům a společné práci vědecké i učitelské. Hattala se dostal na stolici universitní o dvacet let dřív než Gebauer. Snadno a rychle, jako pravý miláček Štěstěny. Jen byl vysvěcen na kněze a trochu si zakaplanoval, jmenován byl — beze zkoušky způsobilosti — učitelem jazyka česko-slovenského na gymnasiu i na reálce v Bratislavě. Těm zkouškám pro nabytí způsobilosti za profesora gymnasia by se byl rád vyhnul. Aby získal od nich dispens, napsal a předložil ministerstvu vyučování vědecký spis (Zvukosloví jazyka staro- i novočeského a slovenského); ministerstvo jej pak zaslalo Šafaříkovi k posouzení.“[7]

Vědecká práce prof. Martina Hattaly byla zaměřena na srovnávací slovanskou filologii, zejména slovakistiku a bohemistiku. Jeho mluvnice slovenštiny měly velký význam pro ustálení spisovné slovenštiny a kodifikovaly její gramatickou stavbu i pravopis v podstatě v její dnešní podobě. Jeho hlavní zásluhy v oboru české jazykovědy pak spočívají v dílech o hláskosloví a syntaxi, kterou ve své době pozvedl na evropskou úroveň.[8] Publikoval v Časopisu Musea království Českého, Věstníku Královské české společnosti nauk, revui Osvěta, Světozoru i v zahraničních odborných časopisech (Književnik, Záhřeb). Byl autorem hesel Azbuka (Ottův slovník naučný) a Bulharština (Riegrův slovník naučný,[9] edičně připravil k vydání staročeské texty Zbytky rýmovaných Alexandreid českých (s Adolfem Paterou, 1881) a Besední řeči Tomáše ze Štítného (1897).[9] Zabýval se také paleoslovenistickými problémy, zejména otázkami slovanského písma a jeho původu. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století byl vůdčí osobností české jazykovědy.[10]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Jeho zásluhy ve vědním oboru slovanská filologie byly oceněny řádným členstvím v České akademii věd a umění (od 3. července 1890), řádným členem Královské české společnosti nauk se stal 1. května 1861 (mimořádným od 3. 1. 1855).[11] Dále byl rytířem ruského Řádu sv. Anny, čestným doktorem oděské univerzity, dopisujícím členem akademie věd v Petrohradě, římské Akademie dei Quiriti, akademií věd a umění v Záhřebu a v Bělehradě.[12]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Grammatica linguae slovenicae, collatae com proxime cognata bohemica. (Gramatika slovenského jazyka, porovnaného s nejblíže příbuzným českým. 1850)
  • Krátká slovenská gramatika (1852)
  • Zvukosloví jazyka staro- i novočeského a slovenského (1854)
  • Skladba jazyka českého (1855)
  • Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského (1857) Dostupné online
  • Mluvnica jazyka slovenského (1864/5)
  • Brus jazyka českého. Příspěvek k dějinám osvěty vůbec a slovanské i české zvláště (1877)[13]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu pro prohlížení je nutná registrace na FamilySearch
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Štěpána, sign. ŠT Z13, s. 158
  3. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Martin Hattala.
  4. ↑ Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950
  5. ↑ „Tenkráte v Uhrách gymnasistům nezemanského rodu nekynula skvělá budoucnost v žádném jiném stavu mimo kněžský a Hattala, baže jen po professuře, hlásil se r. 1841 o přijetí do noviciátu u piaristů v Pešti a, odbyv zkoušku, byl přijetí hodným uznán pod výminkou, jestli by se některý ze dříve přijatých nedostavil do noviciátu. Doufaje, že i jako světský kněz dostane se k úřadu učitelskému, přihlásil se t. r. ke konkursu odbývanému v Ostřihomě o přijetí, jehož se mu po odbyté zkoušce skutečně dostalo s určením do přípravného semináře v Prešpurce u sv. Emericha.“ Ottův slovník naučný, heslo Martin Hattala.
  6. ↑ http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5587
  7. ↑ a b http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=565
  8. ↑ Martin Hattala [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR [cit. 2014-02-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-22. 
  9. ↑ a b Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918, s. 145.
  10. ↑ Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, s. 295.
  11. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 93.
  12. ↑ Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 203.
  13. ↑ Článek v OeBL

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Ottův slovník naučný, heslo Hattala. Sv. 10, str. 950.
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 203–205. 
  • JÓNA, Eugen. Martin Hattala. Turčiansky Svätý Martin : Matica slovenská, 1950. 32 s.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. 
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 21–23, 57–58, 144–147. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 144–146. 
  • MAJTÁNOVÁ, Marie. Slavistické začátky Martina Hattaly. In Slavica Pragensia ad tempora nostra : sborník statí z mezinárodní vědecké konference ke 150. výročí založení stolice slovanské filologie na Univerzitě Karlově Praha, 8.–10. června 1998. Praha : Euroslavica, 1998. 319 s. ISBN 80-85494-42-6. S. 20–22.
  • SCHULZOVÁ, Olga. Martin Hattala – slavista. In Slavica Pragensia ad tempora nostra... S. 23–27.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 92–93. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 82–83. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Martin_Hattala&oldid=24003740“