Přeskočit na obsah

Martin V.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jeho Svatost
Martin V.
206. papež
Církevřímskokatolická
Zvolení11. listopadu 1417
Uveden do úřadu21. listopadu 1417 (intronizace)
Pontifikát skončil20. února 1431
PředchůdceŘehoř XII.
NástupceEvžen IV.
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení13. listopadu 1417
Biskupské svěcení14. listopadu 1417
světitel Jean-Allarmet de Brogny
Kardinálská kreace12. června 1405
Osobní údaje
Rodné jménoOdo Colonna
Datum narození1368
Místo narozeníGenazzano, Papežský stát Papežský stát
Datum úmrtí20. února 1431
(ve věku 62 let)
Místo úmrtíŘím, Papežský stát Papežský stát
Místo pohřbeníLateránská bazilika
PříbuzníLorenzo Onofrio Colonna, count of the Marsi (sourozenec)
Seznam papežů nosících jméno Martin
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin V., vlastním jménem Odo z Colonny (1368–20. února 1431), byl římský papež, 206. papež katolické církve (1417–1431). Zvolen byl 11. listopadu 1417 na kostnickém koncilu v konkláve složeném z 23 kardinálů a 30 delegátů koncilu. Jeho zvolení prakticky ukončilo Velké papežské schizma.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze staré a urozené římské rodiny Colonnů, studoval v Bologni. Římský papež Inocenc VII. (1404–1406) ho jmenoval kardinálem. Za pontifikátu jeho nástupce Řehoře XII. (1406–1415) byl jedním ze 7 kardinálů, kteří vedli nespokojence proti němu, kteří se odvolali proti papeži k Bohu a kteří svolali pisánský koncil (1409). Tam byl Řehoř XII. sesazen a novým papežem byl zvolen Alexandr V. (1409–1410).

Když byl na kostnickém koncilu Odo z Colonny zvolen papežem Martinem V., zakázal odvolání proti papeži. Také musel získat Řím, který byl tou dobou obsazen Neapolci. To se mu podařilo vyjednáváním i silou zbraní 28. září 1419, kdy slavnostně vjel do města. V roce 1419 povolil benediktinům zrušení společné ložnice – dormitáře, což vedlo obecnému prosazení samostatných klášterních cel.[1]

Ještě jako kardinál byl jmenován jedním z komisařů při procesu s Janem Husem a podílel se na jeho odsouzení. Také později se tvrdě stavěl proti jeho následovníkům – vyhlásil pět křížových výprav proti českým husitům, porážky poslední z nich u Domažlic se ale nedožil.

Roku 1425 vydal dekret na reformu církve, 1431 svolal basilejský koncil, ale jeho zahájení se také nedožil. Zemřel raněn mrtvicí.

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]

Bula proti husitům (Omnium plasmatoris Domini)

[editovat | editovat zdroj]

Papež Martin V. vydal již 22. února 1418 dvě buly (In eminentis a Inter cunctas), ve kterých potvrdil rozsudky nad Husem i Jeronýmem a všechny výnosy kostnického koncilu proti husitství včetně zatracení přijímání pod obojí. V bule Inter cunctas jsou výslovně uvedeny odsouzené výroky Husovy (i jeho předchůdce Viklefa) a je přidán také návod, jak má být prováděn výslech lidí, kteří jsou podezřelí z viklefovské a husitské hereze.[2]

O dva roky později vydal papež ve Florencii bulu Omnium plasmatoris Domini, datovanou 1. března 1420. Chválí v ní krále Zikmunda za úsilí o vykořenění viklefovců a husitů a ukládá ostatním panovníkům, dalším světským vrchnostem a všem křesťanům, aby také přispěli k vyhubení uvedených kacířů. Kdykoli král Zikmund podnikne na kacíře válečný útok, jsou církevní hodnostáři povinni vybízet ve všech místech lid k účasti na křížové výpravě. Těm, kdo výzvu přijmou, připnou kněží na ramena kříž. Místo osobní účasti ve válce je možné za sebe postavit najaté bojovníky. Pokud se účastníci křížové výpravy vyzpovídají a projeví lítost, získají plnomocné odpustky a dostane se jim odpuštění i těch nejtěžších hříchů, jejichž rozhřešení bylo jinak vyhrazeno pouze papeži.[3][4]

Bulu slavnostně vyhlásil v neděli 17. března 1420 ve Vratislavi papežův legát Fernando de Palacios, biskup španělského města Lugo,[5] za účasti krále Zikmunda, mnoha prelátů a světských knížat.[6] Vyhlášením buly započala první křížová výprava proti husitům.

My na nejvyšší míru v Pánu schvalujeme zdravý úmysl krále římského, jehož královská vláda se uplatňuje i v Uhrách, Čechách, Dalmácii a Charvátsku, a s očima obrácenýma k nebi, o jehož záležitosti tu jde, usedavě se modlíme za jeho zdar a vybízíme každého, všechny krále, vévody, markrabí, knížata, pány a hrabata, vrchnosti, hejtmany, v moci postavené a všechny ostatní úředníky i jejich zástupce, jakož i městské obce a správy podhradí, hradů a všech ostatních míst, i všechny horlitele křesťanského jména všech stavů, a zapřísaháme je skrze vylitou krev nejslavnějšího Vykupitele v otcovské lásce a nabádáme je pro odpuštění hříchů, aby se mocně a mužně opásali k dílu vyhlazení viklefistů, husitů a ostatních kacířů i jejich příznivců, ochránců a obránců, chtějí-li získat odpustky, které zdar tohoto podniku šťastně podepřou.

Martin V., Omnium plasmatoris Domini, výňatek[7]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ VLČEK, Pavel; SOMMER, Petr; FOLTÝN, Dušan. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997. ISBN 80-85983-17-6. Heslo Cela, s. 711. 
  2. ↑ BARTOŠ, František Michálek. Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s. Dostupné online. cnb000482905. S. 49. 
  3. ↑ KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně: králem uprostřed revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0608-5. S. 46. 
  4. ↑ BARTOŠ, František Michálek. Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s. Dostupné online. cnb000482905. S. 84–85. 
  5. ↑ ČERNUŠÁK, Tomáš, a kol. Papežství a české země v tisíciletých dějinách. 1. vyd. Praha: Academia, 2017. 450 s. ISBN 978-80-200-2638-5. S. 148. 
  6. ↑ BARTOŠ, František Michálek. Husitská revoluce. I., Doba Žižkova 1415-1426. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s. Dostupné online. cnb000482905. S. 85. 
  7. ↑ MOLNÁR, Amedeo, ed. Slovem obnovená: (čtení o reformaci). 1. vyd. Praha: Kalich, 1977. 265 s. cnb000460704. S. 61. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KRCHŇÁK, Alois. Čechové na basilejském sněmu. 2.., doplněné vyd. Svitavy: Trinitas, 1997. 299 s. (Křesťanská akademie - Studium, 92). ISBN 80-86036-01-4. S. 255–256.  (Stručný životopis)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Papež
Předchůdce:
Řehoř XII. 		1417–1431
Martin V. 		Nástupce:
Evžen IV.
Papežové
Seznam papežů
1.–4. století
5.–8. století
9.–12. století
  • Štěpán IV.
  • Paschal I.
  • Evžen II.
  • Valentin
  • Řehoř IV.
  • Sergius II.
  • Lev IV.
  • Benedikt III.
  • Mikuláš I. Veliký
  • Hadrián II.
  • Jan VIII.
  • Marinus I.
  • Hadrián III.
  • Štěpán V.
  • Formosus
  • Bonifác VI.
  • Štěpán VI.
  • Roman
  • Theodor II.
  • Jan IX.
  • Benedikt IV.
  • Lev V.
  • Sergius III.
  • Anastasius III.
  • Lando
  • Jan X.
  • Lev VI.
  • Štěpán VII.
  • Jan XI.
  • Lev VII.
  • Štěpán VIII.
  • Marinus II.
  • Agapetus II.
  • Jan XII.
  • Lev VIII.
  • Jan XIII.
  • Benedikt VI.
  • Benedikt VII.
  • Jan XIV.
  • Jan XV.
  • Řehoř V.
  • Silvestr II.
  • Jan XVII.
  • Jan  XVIII.
  • Sergius IV.
  • Benedikt VIII.
  • Jan XIX.
  • Benedikt IX.
  • Silvestr III.
  • Benedikt IX.
  • Řehoř VI.
  • Klement II.
  • Benedikt IX.
  • Damasus II.
  • Lev IX.
  • Viktor II.
  • Štěpán IX.
  • Mikuláš II.
  • Alexandr II.
  • Řehoř VII.
  • Viktor III.
  • Urban II.
  • Paschalis II.
  • Gelasius II.
  • Kalixt II.
  • Honorius II.
  • Inocenc II.
  • Celestýn II.
  • Lucius II.
  • Evžen III.
  • Anastasius IV.
  • Hadrián IV.
  • Alexandr III.
  • Lucius III.
  • Urban III.
  • Řehoř VIII.
  • Klement III.
  • Celestýn III.
  • Inocenc III.
    		•
    13.–16. století
    17. století–současnost
    Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.
    Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Martin_V.&oldid=23446832“