Přeskočit na obsah

Oliviero Toscani

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oliviero Toscani
Narození28. února 1942 (82 let)
Milán
ItálieItálie Itálie
Alma materCuryšská vysoká škola umění
Povolánípornographic film director, okazionalismus, fotograf a designér
RodičeBen Dover
PříbuzníMarirosa Toscani Ballo (sourozenec)
Webová stránkawww.toscani.com
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Oliviero Toscani, Digital, Life, Design Conference (DLD) v Mnichově, 2008
Oliviero Toscani na Mezinárodním novinářském festivalu

Oliviero Toscani (* 28. února 1942 Milán)[1] je italský fotograf[2] světově známý svými kontroverzními reklamními kampaněmi pro italskou firmu Benetton[3] v období od roku 1982 do 2000. Většina z těchto reklamních kampaní byla založena na poměrně sporných fotografiích, obvykle spojené s logem (titulkem) společnosti United Colors of Benetton.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Toscani je známý jako autor reklam pro nejznámější světové značky a magazíny, autor firemních fotografií a reklamních kampaní pro Esprit, Chanel, Fiorucci, Prénatal. Jako módní fotograf pracoval pro magazíny jako například Elle, Vogue, GQ, Harper's Bazaar, Esquire nebo Stern.

Jednou z jeho nejslavnějších kampaní – postavené na fotografii, kterou pořídila Therese Frare – je portrét Davida Kirbyho umírajícího na AIDS, když leží na nemocničním lůžku obklopen svými truchlícími příbuznými.[4] Obrázek je kontroverzní pro svou určitou podobnost s pietou a tudíž použití tohoto snímku pro reklamu na prodej oblečení je prý využitím lidské oběti, i když rodina Kirbyho uvedla, že toto povolila a že to pomohlo zvýšit povědomí o nemoci AIDS. Snímek byl zařazen do knihy 100 fotografií, které změnily svět, kterou vydala redakce časopisu Life.

Další jeho reklamy obsahovaly narážky na rasismus (zejména jeden snímek s třemi téměř „identickými srdci člověka“, což byla vlastně srdce prasečí, s nápisy „bílý”, „černý” a „žlutý”), válku, náboženství a také trest smrti.[5]

Velmi ostré reakce vyvolal snímek zobrazující černošku kojící bílé nemluvně, snímek pářící se bílé klisny a černého hřebce, nebo fotografie kde sedí vedle sebe na nočníku černé a bílé batole.[6] U některých reklama vyvolala ohlas, vyhrála několik cen, jiní však v reklamě viděli rasistickou myšlenku, že černá žena kojící bílé dítě znázorňuje obyčejnou chůvu.[7] Jiné sporné fotografie zobrazují krvavé tričko padlého vojáka v bosenské válce.[8]

Na počátku devadesátých let Toscani spoluzaložil časopis Colors (vlastněný společností Benetton) s americkým grafikem Tiborem Kalmanem. S podtitulkem "časopis o zbytku světa", byl magazín Colors postaven na multikulturalismu převládajícím v té době v reklamních kampaních společnosti Benetton.

Ve stejné době, před vypuknutím války v Perském zálivu, se objevil další z Toscaniho námětů kampaně – smrt. Fotografie hřbitova padlých vojáků měla ukázat absurditu války. Objevily se zamítavé reakce a Benettonu bylo vyčítáno, že ke svému prodeji využívá smrt. Když v roce 1993 vypukla válka v Jugoslávii, Toscanimu přišel dopis od ženy ze Sarajeva, která ho žádala: „Zjistila jsem, že když uspořádáte reklamní kampaň na cokoliv, mluví se o ní všude. Proč na nějakém plakátu neukážete, jak je ta válka hanebná?“ Další poštou mu přišel balík, obsahující zakrvácené maskáče a tričko mladého vojáka, který v této válce zemřel. Jeho otec, který věci Toscanimu zaslal, si přál aby pozůstalosti jeho syna posloužily míru. Toscani rozložil oblečení vojáka tak, aby představovalo jeho tělo. Reklama zveřejněná ve 110 zemích opět měla také pozitivní i negativní ohlasy, odmítly ji například Spojené státy v Los Angeles Times kvůli „násilnost fotografie“.[7]

V roce 2005, pět let po jeho odstoupení od firmy Benetton v návaznosti na diskusi kolem kampaně s tématem smrti, podnítil novou polemiku svými fotografiemi pro reklamní kampaň na oblečení pánské značky Ra-Re. Jejich portréty mužů, kteří se hlásili k homosexuální skupině, rozhněvaly sdružení katolických rodičů Movimento Italiano Genitori, jež označilo fotografie za „vulgární”. Kampaň přišla uprostřed probíhající diskuse v Itálii o právech gayů.

V září 2007 jeho nová kampaň proti anorexii (No anorexia)[9] byla opět kontroverzní kvůli šokující fotografii vyhublé ženy. Modelkou byla francouzská herečka Isabelle Caro, která ve věku 27 let vážila 31 kilogramů na svou výšku 164 cm. Záběry byly zvětšeniny (3 × 6 metrů) a zobrazovaly nahé tělo Caro zcela zpustošené nemocí. Reakce byly souhlasné ale i zatracující. Caro zemřela 17. listopadu 2010.[10][11]

Spolu s La Regione Toscana buduje nové výzkumné centrum pro moderní komunikaci s názvem La Sterpia.

Žije v Toskánsku, kde vyrábí olivový olej a chová koně.[7]

  1. OLIVIERO TOSCANI [online]. [cit. 2023-01-13]. Dostupné online. (německy) 
  2. Current Biography Yearbook 1999 Elizabeth A. Schick - 1998 - str. 571
  3. Prayer Graeme Garrett, Oliviero Toscani - 2000
  4. Archivovaná kopie. fraredavis.com [online]. [cit. 2011-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-28. 
  5. Usborne, David. Benetton death row ads outrage America. www.independent.co.uk. The Independent, 2000-04-02. Dostupné online [cit. 2011-01-26]. 
  6. REDAKCE TÝDNE. Dalších 40 slavných snímků. Týden. Srpen 2011, roč. 2011, čís. 32, s. 32. ISSN 1210-9940. 
  7. a b c VJATEROVÁ, Lucie. Oliviero Toscani: Reklama je navoněná zdechlina [online]. lightgarden.cz, 25.11.2009 [cit. 2011-08-27]. Dostupné online. 
  8. (anglicky) Mimaharajuku, Breakfast in Paris dressed up in colors of Japan Archivováno 27. 1. 2012 na Wayback Machine.
  9. (anglicky)Time (28 september 2007) The Furor Over an Anorexia Ad Archivováno 18. 12. 2010 na Wayback Machine.
  10. http://www.corriere.it/cronache/10_dicembre_29/modella-anoressica-toscanmi_e7c9f492-135e-11e0-8894-00144f02aabc.shtml "È morta Isabelle Caro, modella anoressica di Toscani" dal Corriere della Sera 2010-12-29
  11. "Anoressia, morta Isabelle Caro modella della campagna shock" da la Repubblica, 2010-12-29

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Oliviero Toscani: Die Werbung ist ein lächelndes Aas („La pub est une charogne qui nous sourit“). 3. Aufl. Fischer Verlag, Frankfurt/M. 2000, ISBN 3-596-13564-8.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]