Přeskočit na obsah

Pláteník

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Práce na plátenickém stavu (Bielefeld asi v roce 1900)

Pláteník je označení historického povolání řemeslníka, který vyráběl (a případně prodával) jednoduché tkaniny (v plátnové vazbě). Ke tkaní používal ručně vyrobené příze ze lnu nebo konopí.[1]

Původ slova pláteník není známý. Plátěné tkaniny se vyráběly už od pradávna,[2] nevolníci ve vesnicích však směli vyrábět plátno jen pro vlastní spotřebu nebo výrobky odvádět panovníkovi. Provozování svobodného plátenického řemesla bylo v západní Evropě úředně povoleno ve 13. století (např. v Basileji 1268, ve Špýru 1298),[3] v Čechách asi o 100 let později. Pláteníky se mohli stát muži zpravidla teprve po tříleté učební době, plátenický mistr měl dílnu ve vlastním domě.[4]

Jan Nepomuk Ernst von Harrach (1756–1829), jeden z „plátenických baronů“

V 18. století se s podporou rakouské vlády začalo několik příslušníků nižší šlechty a (později také) měšťanstva věnovat podnikání v textilním oboru. Zakládali zejména v pohorských oblastech Čech a Moravy manufaktury, ve kterých zaměstnávali stovky pláteníků a plátenických mistrů a zřídili např. komerční bělidla tkanin. V historických pojednáních se jim dává přízvisko „pláteničtí baroni“.[5]

Na začátku 19. století vyrábělo v českých zemích více než 400 000 přadlen pro pláteníky přízi po domácku na kolovratech a ještě v polovině století se zabývalo plátenictvím asi 350 000 řemeslníků. Ti však nemohli konkurovat anglickým výrobcům s tkaninami ze strojně předené lněné a se stále vyšším podílem bavlněné příze. Výroba plátna z lýkových vláken se potom v českých zemích rychle snižovala, v roce 1902 bylo v tomto oboru zaměstnáno asi 50 000 továrních dělníků, pro které se už nepoužívalo označení pláteník.[6]

V 21. století zůstává jen příjmení Pláteník, které v roce 2020 používá 161 mužů a 169 žen s příjmením Pláteníková. [7]

  1. Leineweber [online]. educalinco [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (německy) 
  2. V. Machek: Etymologický slovník, Praha 1970, str. 455.
  3. Weber [online]. GenWiki [cit. 2020-12-20]. Dostupné online. (německy) 
  4. Počátky cechů v severozápadních Čechách [online]. Academia, 2020 [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. 
  5. Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem, Ostravská univerzita v Ostravě 2008, ISBN 9788073685201, str. 49–61
  6. Jindra/Jakubec: Hospodářský vzestup českých zemí od poloviny 18. století do konce monarchie, KU Praha 2015, ISBN 9788024629452, str. 260–281
  7. Pláteník [online]. kdejsme.cz, 2020 [cit. 2020-12-21]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]