Prozatímní divadlo (Brno)

Prozatímní divadlo
Prozatímní divadlo v Brně, soudobá rytina
Stát	Česko Česko
Místo	Brno
Typ divadla	profesionální divadlo
Zaměření	činohra, opera, opereta
Zánik	5. dubna 1882
Zřizovatel	Královské město Brno
Budova
Styl	novorenesance
Architekt	Ferdinand Fellner
Doba výstavby	během tří měsíců v roce 1870
Otevření	1. ledna 1871
Uzavření	5. dubna 1882
Demolice	1882
Další informace
Souřadnice	49°11′52,8″ s. š., 16°36′21,24″ v. d.
Adresa	Brno, Lažanského náměstí
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prozatímní divadlo (Interimstheater) v Brně byla dočasná budova, v níž hrálo (německé) městské divadlo v mezidobí mezi požárem divadla na Zelném trhu roku 1870 a otevřením nové budovy (nyní Mahenovo divadlo) roku 1882.

Historie německého Prozatímního divadla v Brně

V podvečer 23. června 1870 vypukl v dosavadním působišti Královského městského divadla na Zelném trhu – nyní Divadlo Reduta – požár, který v krátké době budovu až na obvodové zdi a na Redutní sál zcela zničil. O nahrazení stísněné, nereprezentativní a chátrající budovy městského divadla novostavbou na nově budované brněnské okružní třídě se diskutovalo již delší dobu, nastalá situace si však vyžádala urgentní řešení, a to i s ohledem na zaměstnání početného divadelního personálu.

Zejména tehdejší brněnský starosta Christian d'Elvert naléhal na rychlé obnovení divadelního provozu a na zřízení prozatímní divadelní budovy, dokud nebude možné postavit definitivní reprezentativní divadlo. Městská rada však odmítla financování stavby prozatímního divadla financovat z veřejných prostředků a dala přednost smlouvě se soukromým investorem. Proti návrhu osobního financování stavby od Josefa Esrela Rosenfelda dala přednost smlouvě s konsorciem občanů vedeným Theodorem rytířem von Offermannem, které se zavázalo postavit Prozatímní divadlo do tří měsíců. Podle smlouvy mělo nové divadlo zůstat v majetku konsorcia, město si však vymínilo určitý vliv na jeho provoz. Konsorcium rovněž převzalo vyhořelý areál dosavadního městského divadla a později ho využilo ke komerčním účelům; teprve roku 1909 a trvale od roku 1918 se do Redutního sálu navrátilo činoherní divadlo.

Do postavení prozatímní divadelní budovy se pro soubor brněnského divadla našlo dočasné působiště v jízdárně Jezuitských kasáren (zbořeny roku 1904). V tomto tzv. Nouzovém divadle (Noththeater) se hrálo od 14. srpna do 18. prosince 1870.

Pro místo byla po určitém váhání vybrána parcela na okraji Raduitova náměstí v sousedství Zemské sněmovny. Stavbu prozatímního divadla (s průčelím do Lažanského náměstí) zadalo konsorcium bez soutěže třiadvacetiletému architektu Ferdinandu Fellnerovi mladšímu; jeho otec, architekt Ferdinand Fellmer starší (1815–1871), byl autorem několika divadelních staveb. Z důvodu nedostatku času Fellmer mladší z velké části převzal otcovy plány pro vídeňské Divadlo na nábřeží Františka Josefa (známého jako Treumannovo divadlo), jež bylo postaveno roku 1860 a zničeno požárem roku 1863. Stavbu realizovala Vídeňská stavební společnost (Wiener Baugesellschaft) za účasti stavitele Josefa Arnolda. Offermannem původně plánované náklady 60 000 zlatých v konečné fázi dosáhly dvojnásobku.

Stavba proběhla ve stanoveném termínu a 1. ledna 1871 mohla být otevřena zahajovacím veršovaným proslovem ředitele Adolfa Franckela a představením Mozartova Dona Juana. Stavba byla postavena v prostém a úhledném novorenesančním stylu a pojala až 1600 diváků; návštěvníci oceňovali její prostornost oproti starému divadlu.

Po umělecké stránce nebylo desetiletí působení brněnského městského divadla v prozatímní budově příliš úspěšné. Jako dříve bylo pronajímáno ředitelům-podnikatelům, kteří se rychle střídali (do 1875 Adolf Franckel, 1875–1876 Heinrich Hirsch, 1876–1879 Ignatz Czernits, 1879–1881 Dominik Klang, 1881–1882 C. J. von Bertalan). V repertoáru dominovala v tomto období opereta; operní a činoherní repertoár vykazoval málo hodnotné soudobé tvorby. Kritika vytýkala divadlu nedostatek vedení a plánovitosti, které nedokázaly nahradit ani některé vynikající herecké či pěvecké výkony, a obecenstvo svou nespokojenost s klesající úrovně divadla projevilo povážlivým poklesem návštěvnosti; moravský zemský místodržitel Karl baron Korb von Weidenheim 15. října 1881 při představení frašky Er will nicht sterben dokonce zemřel. Rovněž po hospodářské stránce se divadlu nevedlo dobře: všichni ředitelé hospodařili se ztrátou a ředitel Klang dokonce skončil předčasně bankrotem. Jedním z důvodů bylo, že divadelní správě odpadly příjmy z Redutního sálu (jenž zůstal v majetku stavebního konsorcia) i případné příspěvky z městského rozpočtu a navíc musela Offermannovu konsorciu odvádět 5000 zlatých ročně za nájem divadelní budovy.

Popudem k vyřešení otázky definitivního divadla bylo pro městskou samosprávu v čele se starostou Gustavem Winterhollerem zpráva o požáru operního divadla v Nice 23. března 1881, při kterém zemřelo na dvě stě lidí (koncem téhož roku navíc došlo k ještě tragičtějšímu požáru vídeňského divadla Ringtheater). Brno zavedlo pro divadla přísnější požární předpisy, přičemž mj. zakázalo další česká představení v Besedním domě a urychlilo odstavení Prozatímního divadla. Svou roli hrály i nacionální důvody, neboť počátkem roku 1881 bylo založeno Družstvo českého národního divadla v Brně a hrozilo vybudovat městskému divadlu konkurenci. Historik brněnského německého divadla Gustav Bondi roku 1925 o okolnostech stavby nového divadla psal „Češstvo již začalo hlodat na osvědčených pilířích němectví a prosadilo se poznání, že je třeba všemi prostředky pracovat na udržení německosti našeho města a že vedle školy a domova musí jako nejúčinnější a nejužitečnější obrana přistoupit divadlo, totiž divadlo jako národní bašta.“ Novou divadelní budovu se město rozhodlo vystavět vlastním nákladem a navíc převzít správu divadla, dosud pronajímaného jednotlivým ředitelům, do vlastních rukou. Vybudováním nového divadla opět v novorenesančním slohu byl i tentokrát pověřen Ferdinand Fellner, respektive jeho firma Fellner a Helmer, a stavba trvala od července 1881 do října 1882.

Posledním představením v brněnském Prozatímním divadle byla 5. dubna 1882, před začátkem velikonoční přestávky, tragédie Friedricha Halma: Griseldis. Následně bylo Prozatímní divadlo strženo. 14. listopadu 1882 pak byla nová budova Královského městského divadla otevřena slavnostním programem, který začal Beethovenovou ouverturou Die Weihe des Hauses a vrcholil Goetheho činohrou Egmont.

České prozatímní divadlo v Brně

Jako Prozatímní divadlo, plným názvem České prozatímní národní divadlo v Brně, se označovalo ve své první fázi divadlo ve Veveří ulici určené pro stálé divadlo české menšiny (nynější Národní divadlo Brno). Vzniklo přestavbou restaurace U Marovských s tančírnou Orfeum roku 1884. Umístění, jež bylo původně zamýšleno jako provizorní, se stalo trvalým a po dalších stavebních úpravách v roce 1894 se už divadlo ze svého označení přívlastek „prozatímní“ vypustilo. Tato budova byla zbořena roku 1952.