Richard Weiner

Richard Weiner
Narození	6. listopadu 1884 Písek Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	3. ledna 1937 (ve věku 52 let) Praha Československo Československo
Příčina úmrtí	rakovina žaludku
Povolání	novinář, chemik, romanopisec, spisovatel, básník, kritik, publicista a překladatel
Alma mater	České vysoké učení technické v Praze
Témata	literární tvorba, žurnalistika a překlady z francouzštiny
multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Richard Weiner (6. listopadu 1884 Písek – 3. ledna 1937 Praha) byl český básník, prozaik a publicista, v jehož tvorbě jsou nejvýraznějšími prvky rysy expresionismu.

Biografie

V roce 1902 vystudoval gymnázium a o čtyři roky později chemii – obor pivovarnictví, před nímž však záhy dal přednost literatuře. Pracoval jako chemik lihovaru v Pardubicích (1908–1909), v soukromé zkušební laboratoři ve Freisingu (1909) a v továrně v Allachu (1910–1911). V letech 1912–1914 byl pařížským dopisovatelem novin Samostatnost. Za první světové války prošel mobilizací (bojoval v oblasti Srbska), ale roku 1915 musel být z vojenské služby propuštěn pro nervový kolaps. Po skončení války v roce 1918 se začal orientovat na publicistickou činnost, nejprve v redakci Lidových novin, rok poté jako jejich dopisovatel z Paříže (1919–1937). Od roku 1927 byl členem skupiny Le Grand Jeu. Další sbírky vydal až na konci dvacátých let.

Z Paříže psal fejetony, politické články i recenze děl francouzské literatury. Dlouhodobý pobyt ve Francii a kontakt s tamními umělci měl výrazný vliv na charakter jeho tvorby.

Weiner – básník je považován za jednoho z výrazově nejkomplikovanějších autorů české literatury. Vlivy v jeho poezii zahrnují odkazy na lidové říkanky, formy českého barokního básnictví (Bedřich Bridel, Adam Václav Michna z Otradovic), experimenty s jazykem v českém národním obrození (František Ladislav Čelakovský), stejně tak jako mají svůj obsahový zdroj v českém symbolismu (Otokar Březina, Otakar Theer), aby posléze Weiner přejímal řadu podnětů i z novější francouzské literatury (Guillaume Apollinaire, Le Grand jeu). Velkým tématem Weinerovy poezie je téma mystiků: dobrovolné přijetí břímě neuvědomělé viny a trestu za ni. Je možné, že toto vyplývalo i z Weinerovy trojí cizoty ve světě – cizoty Žida (zřeknuvšího se navíc své víry), cizoty homosexuála a cizoty emigranta.

Weiner, nazvaný Václavem Černým „Janem Křtitelem české moderní poezie“ přitom ve svých sbírkách dlouho o pozici výsostného básníka bojoval. Jeho rané sbírky jsou spíš dokladem hledání výrazu a až na výjimky jednotlivých čísel nejsou dodnes považovány za rovnocenné jeho vrcholným sbírkám z dvacátých let. Kromě toho je třeba zdůraznit, že i tyto jsou natolik výrazově složité, že se nikdy nestaly učebnicovými, ani hojně citovanými, ani masově oblíbenými. Přitom například básnická skladba Mezopotámie snese srovnání s největšími poémami české literatury 20. století.

V próze dozrál Weiner rychleji, jeho expresionistické povídkové sbírky Lítice a Škleb patří dodnes mezi nejčtenější součást jeho odkazu. Podnětem pro jejich napsání byla Weinerova přímá zkušenost z první světové války, zaznamenaná úzkost se v nich vyvíjí v odcizení od reálného světa, v jehož vidění autorem se mísí realita a halucinace.

Weinerovy pozdní prózy jsou opět ovlivněné tvorbou o generaci mladších autorů surrealistické frakce Le Grand jeu a byly oceněny až generací Nového románu. Řadí se na čestné místo české experimentální prózy například vedle díla Milady Součkové.

Zemřel roku 1937 a byl pohřben na píseckém židovském hřbitově. Po jeho zrušení byl náhrobek roku 1973 přenesen na písecký lesní hřbitov.

Ve své době zůstal českými čtenáři nedoceněn, jeho vliv na další generace českých básníků byl však mimořádný, od Jiřího Ortena přes Jiřího Koláře až po Ivana Slavíka^[zdroj⁠?!].

Dílo

• básnické sbírky Pták, 1913, a Usměvavé odříkání, 1916 – pod vlivem Karla Čapka a jiných ještě s prvky vitalismu
• Netečný divák, 1917 – prozaický knižní debut – soubor povídek – a zároveň obrat k výrazně úzkostnějšímu pohledu na svět
• Rozcestí, 1918 – básnická sbírka
• Lítice, 1918 – velmi známá expresionistická povídková sbírka, psaná pod vlivem válečných zážitků a traumat
• Škleb, 1919 – další známý povídkový soubor (např. povídka Prázdná židle)
• Mnoho nocí, 1928 – básnická sbírka, patrně nejkomplikovanější Weinerovy texty
• Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929 – básnická sbírka obsahující několik kratších próz
• Mezopotamie, 1930 – poéma, oproti předešlým dvěma sbírkám zde Weiner více následuje poetiku G. Apollinaira, případně poetismu. Závěrečné básnické gesto jeho života je až františkánskyu oproštěné, význam básně směřuje ke zřeknutí se sebe sama a přijetí běžné reality za svou.
• Lazebník, 1929 – povídkový soubor; obsahuje povídku Ela (popis několikerého potkávání jedné ženy v různých rolích) - nelze poznat, co je pravda; často zasahuje vypravěč
• Hra doopravdy, 1934 – dvojice delších próz "Hra na čtvrcení" a "Hra na čest za oplátku". Weiner se zde dostává na hranici abstrakce a filosofického textu

Ukázka díla

Richard Weiner (z Mnoha nocí)

Prasklá kde duha se klene nad vlastní radostí tam kouzelná je země, kde boží dvořanstvo dlí. A jak by tam jiný pobyl, když ti jen dospějou, kdo vyhladit znali rozdíl mezi vinou a zásluhou? Žádná tam nesvítí hvězda na cestu k Betlému. (Rým ten by: Radosten hvízdá slepý kos tam slepému. Rým povinný velí však: Cizá jímá mě úzkost a bdí, počínáť strmá jízda k výsostem šílenství.) Zkušení vůdcové, vari! Bojím se vašich věd. Vy byste namíchali v pokrmy moje jed.

A já bych už nerozuměl, proč v oné zemi – jak dí – každý kdo našel svůj úděl, ho polekán opouští, a schválně se oslepiv, zkouší po vodách kráčeti, a vystříhaje se souší pevninu najíti. A proč tam prasklé srdce přístřeškem nejlepším, proč nejmoudřejším rádcem, koho nejvíc je konejšit. Bolest proč právem lénním, milostí velikou, u věčném nad bohem bdění oddechem, přestávkou. Jakoby píšťaly varhan duní sousoší korálů, a chvalozpěvů orkán strh klenbu azuru.

Útočnou spirálou kouří těhotná ornice a libí andělé krouží, v bouřky se měníce. Prchlivé blesky píší věčnou tam kroniku osudných tragédií bez herců, bez svědků. Osudných tragédií, kde zhroucení otálí, jež sveřepě z temna žijí, kam zatkly svou tlapu pardalí. Toho jsoucna zatvrzelého, jež Minerva marně proklela! Ó slova zapřeného čirosti klamně zšeřelá! Rozvorem těžké brány (zaskříply rezavé veřeje) k sýpkám kde nastřádány sudby, hrnou se peřeje.

Beránčím rounem pění, a muži spěchají, za ranních kuropění tu pěnu sbírají. A obětavé ženy časně si přivstaly a kouzelnou tu vlnu ruče spřádají. A kdo se v šat ten oděl, nic ho už netrápí, a kdo se v šat ten oděl, hoří závratí. Matka tam robátko hýčká a ví, že to dítě milené, na jehož zavřená víčka pálá špice tvorného plamene, ji nepozná, až se vzbudí, a ona, že ho už nepozná, těsněj je k sobě tulí, sedmiradostná, vítězná,

a s mramorovou tváří uštknutí vzývá blažené, jež lidská srdce sváří v jediné, andělsky kamenné. V té zemi korálové, v té modré zemi šílené, kde po tichých vodách plove vypleté býlí naděje.

Články o umění

• Italští futuristé, Pokroková revue 8, 1911–12, s. 117–121
• Měšťák mezi básníky (Watteau-Boucher-Fragonard), Volné směry 16, 1912, s. 305–307
• Podzimní salon, Volné směry 17, 1913, s. 29–30
• Podzimní salon, Volné směry 18, 1915, s. 89–91
• Gustave Courbet, Volné směry 18, 1915, s. 163–195
• Jan Zrzavý: (K jeho výstavě u Topiče, 7.–30. září), Lidové noviny, 1918/09/17, 255, 26, s. 1–2
• Vzpomínka na Gutfreunda, Volné směry 25, 1927–28, s. 172–176
• Gutfreund 1889–1927, Praha 1928 (et al.)
• Malíř Albín Diviš..., Lidové noviny 1932/12/04, s. 9
• Návštěvou u nového Františka Kupky, Výtvarné umění 15, 1965, s. 367–371
• Dalibor Chatrný, Unie výtvarných umělců ústecké oblasti, Ústí nad Labem 1995 (s Jiřím Valochem)
• O umění a lidech (Spisy R.W. 4) Praha 2002

Literatura

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1667–1668, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Chalupecký, Jindřich: Richard Weiner, Praha 1947
• Chalupecký, Jindřich: Expresionisté, Praha 1992
• Jirsa, Tomáš: "Facing the Faceless. The Erased Face as a Figure of Aesthetic and Historical Experience". Czech and Slovak Journal of Humanities, 2015, Vol. 5, č. 1, s. 104–119.
• Jirsa, Tomáš: "Medialita nepřítomného subjektu: estetika absence, dianarace a postmoderní impulzy „Prázdné židle“ Richarda Weinera". Svět literatury, 2017, vol. 25, č. 55, s. 109–131.
• Jirsa, Tomáš: Tváří v tvář beztvarosti: Afektivní a vizuální figury v moderní literatuře. Brno 2016.
• Langerová, Marie: Weiner, Brno 2000
• Srp, Karel: Nepovědomé body. Josef Šíma, Richard Weiner a skupina Le Grand Jeu. In: Umění, 2004, vol. 52, č. 1, s. 11–36.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Weiner na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Richard Weiner
• Digitalizovaná díla Richarda Weinera v České digitální knihovně
• Richard Weiner v informačním systému abART
• Richard Weiner na KDO BYL KDO Archivováno 18. 3. 2008 na Wayback Machine.

Autoritní data	AbARTP: 13553 Biblio: d671f31e-bf4c-450b-9825-76028e2ebcff NKC: jk01151496 BIBSYS: 2022342 BNF: cb121224040 (data) CiNii: DA06506523 GND: 119168324 ISNI: 0000 0001 1040 5931 LCCN: nr88000171 NLI: 987007269756705171 NSK: 000093212 NTA: 085761451 PLWABN: 9810623121905606 SNAC: w6n455hs SUDOC: 029641527 VIAF: 14803378 WorldCat Entities: E39PBJfRHFCHrymfGqWgGcXGHC

Portály: Česko | Lidé | Literatura