Přeskočit na obsah

Sociální klima školní třídy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sociální klima školní třídy označuje jevy dlouhodobé, typické pro danou třídu a daného učitele po několik měsíců či let. Sociální klima ovlivňují širší sociální jevy, jako jsou sociální klima školy a sociální klima učitelského sboru. Nepůsobí ovšem globálně, ale výběrově.

Sociální klima definovali ve své práci Mareš a Ježek: je to skupinový, nikoli individuální jev; určitý názor na klima ve třídě má každý její aktér. Dále je sociálně konstruované, vzniká zde osobní zkušenost jedinců (žáků, učitelů), ale též debatováním mezi sebou (žák – žák, učitel – učitel, žák – učitel, žák – rodič). Je také současně ovlivňováno širším sociálním kontextem.[1]

Související pojmy

[editovat | editovat zdroj]

Prostředí má nejširší význam. Lze ho brát z hlediska umístění v regionu (př. venkov), z hlediska ergonomického (př. nábytek, vzhled třídy, uspořádání), hygienického (př. osvětlení) či podle typu školy (př. základní škola). Nezahrnují pouze sociální rozměr.[2]

Atmosféra je krátkodobé, situačně podmíněné sociální a emoční naladění ve třídě. Krátkodobost spočívá nejčastěji v rámci jedné vyučovací hodiny. Jevy trvají řádově minuty až hodiny, výjimečně déle.[3]

Třída zde není chápána jako místnost, tedy prostorová jednotka, ale jako základní sociální a organizační jednotku školního vzdělávání. Školní třída je skupina žáků stejného věku, kteří jsou společně vyučováni ve škole. Vyhláška MŠMT uvádí nejmenší a největší počet žáků na třídu, u základních škol se jedná o nejméně 17 žáků v průměru na jednu třídu (výjimkou jsou malotřídní školy) a 30 jako nejvyšší počet.[4]

Vznik a vlivy

[editovat | editovat zdroj]

Sociální klima nevzniká samo od sebe, je spíše utvářeno. Společně jej vytvářejí: všichni žáci navštěvující danou školní třídu,[5] dále skupiny žáků, na něž se třída zpravidla člení, a jedinci stojící mimo tyto skupiny, jednotliví žáci, učitelé vyučující třídu. Tvůrci sociálního klimatu třídy jsou tedy tři aktéři – učitel, žák a rodič. Učitel a žák je samozřejmostí. Rodič se nedá považovat za přímého tvůrce, ale velice často do klimatu zasahuje svými požadavky, protože v ideálním případě školu pozoruje a dozoruje, vznáší své názory a připomínky.[6]

Vliv na utváření sociálního klimatu třídy má jak uspořádání konkrétní třídy, tak autorita učitele.

Uspořádání třídy

[editovat | editovat zdroj]

Uspořádáním třídy se zde má na mysli zasedací pořádek dané školní třídy. Existuje zóna dominantní aktivity v sálově uspořádaných třídách, označuje prostředí třídy, ve kterém se slučují žáci, kteří mají o vyučování zájem a mají odhodlání na hodinách vynikat a dosahovat výborných studijních výsledků. Zóna předních a středních lavic ve tvaru obráceného T je typická pro výraznější komunikační aktivitu mezi učitelem a žáky, takže žáci, kteří tu sedí, se jeví jako komunikačně angažovanější než jejich spolužáci z okrajových a zadních lavic. Žákům sedícím v T-zóně je zároveň věnována intenzivnější komunikační pozornost ze strany učitele ve formě otázek a iniciačních replik.

Periferní část třídy je naopak prostor, kde se shromažďují naopak žáci s negativními postoji ke škole a se sklony k digresivním projevům. Snaží se sedět ideálně co nejdál od učitele, což má za následek jejich horší studijní prospěch a nedostatek pozornosti a participace na dění ve vyučovací hodině.

Přístupy a metody zkoumání

[editovat | editovat zdroj]

Veškeré zkoumání začalo u pozorování. S vývojem postoupily také přístupy a metody zkoumání. Jako reakce na observační přístup a pozorování vzniklo specifické dotazování samotných účastníků života třídy na kvalitu klimatu. Tento přístup se označuje jako percepční. Jedná se o mezinárodně uznávaný přístup, a je také používán ve výzkumech na českých školách. Oproti observačním technikám je percepční přístup úspornější, protože není potřeba vyškolených pozorovatelů. Další výhodou je zachycení dlouhodobějších prožitků aktérů v jejich daném klimatu a neomezuje se na pozorování vymezeného počtu vyučovacích hodin. Další výhoda se skrývá v tom, že máme informace získané nejen od třetí osoby, ale také od žáků a učitelů.[7]

Dnes je nejrozšířenější sociálně-psychologický a environmentalistický přístup, zvaný percepční. Zakládá na výpovědích žáků a učitelů, jak na ně působí aktuální klima třídy, jaká mají očekávání.[8] Další přístupy: sociometrický, organizačně sociologický, interakční, pedagogicko-psychologický, školně-etnografický, vývojově psychologický a sociálně psychologický a environmentalistický přístup.[5]

Nejznámější používané metody zkoumání: dotazník MCI (měření klimatu 3. – 6. tříd základní školy), dotazník CES (měření klimatu 8. a 9. tříd základní školy a středních škol), dotazník CCQ (dotazník komunikačního klimatu třídy), dotazník OCDQ – RS (měření klimatu školy a učitelského sboru) a dotazník RSA (měření stupně odpovědnosti učitele za žákovy úspěchy a neúspěchy).[2]

  1. Mareš, J., Ježek, S. (2012). Klima školní třídy. Praha: Národní ústav pro vzdělávání. Dostupné z: http://www.nuov.cz/uploads/AE/evaluacni_nastroje/15_klima_skolni_tridy.pdf
  2. a b Lašek, J. (2007). Sociálně psychologické klima školních tříd a školy. (2. vyd.) Hradec Králové: Gaudeamus.
  3. Mareš, J. (1998a). Sociální klima školní třídy. Přehledová studie. AŠR ČR a SR, IPPP. Dostupné z: http://www.klima.pedagogika.cz/trida/doc/Mares_Klima_tridy.pdf
  4. Průcha, J., Walterová, E., Mareš, J. (2009). Pedagogický slovník. Praha: Portál.
  5. a b Čáp, J., MAREŠ, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.
  6. Čapek, R. (2010). Třídní klima a školní klima. Praha: Grada.
  7. Průcha, J. (2002). Sociální klima ve třídách českých škol: porovnávání nálezů z empirických šetření. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/studia-paedagogica/article/view/375/531
  8. Průchu, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál.