Tlingitové

Tlingitové
	Náčelník Tlingitů Anotkloš (Taku), fotografie z roku 1913
Země s významnou populací
	Kanada; Aljaška
Jazyk(y)
	jazyky na-dené
Náboženství
	šamanismus, pravoslaví

Tlingitové (Tlingit, Kološ) jsou etnická skupina severoamerických indiánů žijící na západním pobřeží Kanady a Aljašky. Jsou to typičtí zástupci kultury severozápadního pobřeží.

Název

Vlastní název Tlingit znamená „Lid přílivu a odlivu“. Zastaralý název Kološ, který používali především ruští kolonisté Aljašky, pochází z aleutského výrazu kulut'ruaq „ti s ozdobami ve rtech“ .

Jazyk

Tlingitský jazyk je zařazován do jazykové rodiny na-dené, mezi nimiž má izolované postavení. V současné době jím hovoří asi 15 000 osob a je vyučován ve školách. Nejblíže příbuzný jazyk je prakticky vymřelý jazyk Eyaků, kteří žijí severněji na pobřeží Aljašky.

Rozšíření

Tlingité dosud žijí na svém kmenovém území, od severní části Britské Kolumbie po pobřeží střední Aljašky a na přilehlých Alexandrových ostrovech. Jejich střediskem je zejména město Sitka, kde sídlí kmenová rada a další organizace.

Získávání potravy

Hlavním zdrojem potravy byl pro Tlingity sezónní rybolov, především v době tahu lososů. Kromě šesti druhů tichomořských lososů lovili i halibuty, korušky a jiné ryby. Z moře získávali i další obživu v podobě mlžů, ježovek, krabů i mořských řas. Na souši sbírali bobule, kořínky a cibulky rostlin i vejce mořských ptáků. Lov měl jen doplňkový charakter, nejčastější kořistí byli lachtani, medvědi baribalové, jeleni a kamzíci. Zdrojem potravy byly i velryby, na rozdíl od sousedních Mahaků a Nútků je však Tlingitové nelovili, zpracovávali jen uhynulé nebo na pobřeží uvízlé jedince.

Obydlí

Tlingitové žili usedle. Po většinu roku obývali vesnice, tvořené dlouhými domy z hrubě tesaných prken se sedlovou střechou a štítem zdobeným malbami a totemovými sloupy. Totemové sloupy často stávaly i stranou od obydlí. V každém domě žili příslušníci jednoho matrilineárního rodu se svými otroky, které získávali v bojích se sousedními skupinami, hlavně Cimšjany a Sališi. Vnitřní zařízení domu tvořilo jedno nebo více ohnišť, palandy na spaní a dřevěné bedny, v nichž byly ukládány oděvy i zásoby jídla. Místa na palandách u vchodu byla vyhrazená dětem a otrokům, nejváženější lidé spali v zadní části domu.

Řemesla a umění

Z řemesel bylo nejvýznamnější řezbářství, k němuž patří i výroba totemových sloupů. Pomocí seker a teslic z kamene, mědi a paroží vyřezávali až 50 metrů vysoké totemové sloupy, ale i drobné předměty denní potřeby - lžíce, dýmky, krabičky či rukojeti nožů. Vyráběli také kánoe, dlabané z celých kmenů douglasky nebo cedru. Mohly měřit 30 - 60 metrů, byly bohatě zdobené malbou i řezbou a pádlovalo se na nich vestoje. Používali i lodní plachty z hustě tkaných rohoží, které zřejmě převzali od příbuzných Haidů. Tlingitové na těchto kánoích podnikali plavby podél celého severozápadního pobřeží nebo na ostrovy královny Charlotty, podle neověřených zpráv cestovali v minulosti za obchodem i do Asie, na Kamčatku či Sachalin. Vytvoření významného uměleckého díla si v minulosti cenili stejně jako zásluh získaných v boji. Znali i techniku tkaní na jednoduchém vertikálním stavu. Z vlny kamzíka běláka, psích chlupů a jemných proužků lýka tkali pláště a pokrývky zvané podle jedné skupiny Tlingitů chilcat (čilkatské pokrývky). Měly černobílou, případně černožlutou barvu a byly zdobeny obrazy zvířat, především kosatky, krkavce, orla nebo medvěda, jejichž zobrazení se nacházelo i na totemových sloupech. K oděvu dále patřila kožená nebo tkaná tunika, kožené legíny, mokasíny a kónický klobouk pletený ze smrkových kořínků. Muži i ženy měli propíchnuté uši a nosní přepážku, v nichž nosily ozdoby z perleti nebo leštěné mědi. Oblíbené bylo rovněž tetování, především u mužů. Jeho vzory byly podobné jako na pokrývkách.

Před příchodem bělochů vynikali obchodnictvím, artiklem směnného obchodu byly zejména vlněné pláště, kánoe a rybí tuk. Znali i skutečná platidla, perleťové ulity ušní a měděné šítky.

Společenský systém

Navzdory tomu, že neznali zemědělství dosáhli vysokého stupně organizované otrokářské společnosti. Tlingitská společnost se primárně dělila na dvě exogamní moiety Orly a Krkavce. Nezávislé na tomto dělení bylo sekundární rozdělení na přibližně 20 teritoriálních klanů kwáans (např. Chilkatové, Yakutatové, Sitkové aj.). Příslušnost k moietám i ke klanům byla matrilineární. O výchovu dětí se kromě matky starali dědeček a strýcové z matčiny strany, otec s dětmi hrál hry, ale nevychovával je. Funkce náčelníků byly dědičné a vytvářely v rámci společnosti uzavřenou třídu, jakousi obdobu šlechty. Náčelníci používali vlastnické značky, jimiž označovali své domy, kanoe či loviště ryb a často je nosili vytetované na těle. Každý dlouhý dům měl navíc dědičnou rodinu svých správců, kteří v něm měli vedoucí postavení a soudní pravomoc.

Náboženství

Náboženstvím v kmeni byl původně šamanismus, později převzali od bělochů křesťanství, většinou pravoslaví, v průběhu konce 19. a počátku 20. století někteří přešli i protestantským církvím. Podobně jako ostatní severozápadní indiáni pořádali v zimním období slavnosti potlač, při nichž náčelníci vystavovali na odiv své bohatství a hostili obyvatele sousedních vesnic. Předvádění bohatství se však někdy zvrhlo i v okázalé ničení vlastního majetku a nabýval podobu jakési soutěže v pohrdání majetkem mezi hostitelem a jeho hosty. Tehdy také propouštěli na svobodu otroky a probíhaly slavnosti iniciace mladých mužů a dívek. Při těchto slavnostech se pořádala představení tanců a zpěvů, spojená s šamanskými rituály. Uplatnily se při nich i nádherné vyřezávané masky zvířat a duchů, z nichž některé byly otevírací nebo dvojité. Tanečník mohl masku rychle rozevřít, takže se pod ní objevila maska druhá nebo tanečníkova vlastní tvář. Takto mohli tanečníci sehrát i mýty, v nichž se lidé proměňují ve zvířata a naopak. Uctívaní duchové: Hromový pták, Vydří muž Koošda a Krkavec Jélk (často nesprávně označovaného jako Havran), který byl nenapravitelným šibalem, šprýmařem, ale zároveň i stvořitelem světa a kulturním hrdinou.

Historie

Na území Kanady a Aljašky podle odhadu archeologů žijí již 10 000 let. Roku 1741 byli objeveni expedicí Vituse Beringa. Koncem 18. století s nimi navázala styk Rusko-americká společnost Grigorje Šelichova, jejíž nákupčí od nich vykupovali kožešiny mořských vyder. Zároveň mezi nimi začali Rusové šířit pravoslavné křesťanství. Roku 1799 založil ředitel Rusko-americké společnosti Alexandr Baranov na Baranově ostrově pevnost Novo-Arkhangelsk, která se stala základem vznikající kolonie Ruská Amerika. Tlingité se v průběhu 19. století proti kolonistům často bouřili, nejvýznamnější byla válka náčelníka Katleana z roku 1802. Tlingité byli vynikající válečníci. Do boje si muži oblékali dřevěné přílby a krunýře z tuhé kůže nebo dřevěných tyček. Ze zbraní používali nože, kyje, luky a šípy. Jedním z důvodů, které způsobily prodej Aljašky Spojeným státům americkým roku 1867, byla neschopnost Rusů řešit neustálá povstání kmene Tlingitů.

Současnost

Současnou populaci tvoří asi 15 200 osob, z nichž většina vedle anglického jazyka ovládá i tlingitský jazyk. Pracují často ve dřevozpracujícím či rybářském průmyslu. Jsou mezi nimi i vynikající umělečtí řezbáři, sochaři a návrháři, vycházející z tradičního umění.

Literatura

Benedictová, Ruth, Kulturní vzorce. Praha: Argo, 1999.
LÉVI-STRAUSS, Claude. Cesta masek. Liberec: Dauphin, 1996. ISBN 9788086019222.
LÉVI-STRAUSS, Claude. Myšlení přírodních národů [online]. Československý spisovatel, 1971 [cit. 2021-01-30]. Dostupné online.
LÉVI-STRAUSS, Claude. Strukturální antropologie 1-2. Praha: Argo, 2006.
MAKÁSEK HIAWATHA, Ivan. Totemy a indiáni severozápadního pobřeží Pacifiku. Praha: I. Makásek, 2010. ISBN 9788025465332.
ŠOLC, Václav. Indiánské historie. Praha: Československý spisovatel, 1989. ISBN 9788020200662.
ZELENÝ, Mnislav. Indiánská encyklopedie : Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994. ISBN 9788000004150.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Tlingitové na Wikimedia Commons