Václav Vilém z Roupova
| Václav Vilém z Roupova | |
|---|---|
 Erb Pánů z Roupova (reprodukce V. Krále z Dobré Vody, 1891) | |
| Nejvyšší kancléř Českého království | |
| Ve funkci: 1619 – 1620 | |
| Panovník | Fridrich Falcký |
| Předchůdce | Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic |
| Nástupce | Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic |
| Prezident stavovského direktoria | |
| Ve funkci: 1618 – 1619 | |
| Panovník | Matyáš, Ferdinand II. |
| Předchůdce | Direktorium ustaveno 24. května 1618 |
| Nástupce | Direktorium zaniklo 4. listopadu 1619 |
| Stavovský direktor | |
| Ve funkci: 1609 – 1611 | |
| Panovník | Rudolf II. |
| Narození | 16. století |
| Úmrtí | 20. září 1641 Litoměřice  Habsburská monarchie |
| Rodiče | Jan Roupovec z Roupova a Anna Kelbel von Goising |
| Děti | Anna Kateřina z Roupova |
| Příbuzní | Anna Dorota z Roupova[1] (vnučka) |
| Zaměstnání | politik |
| Profese | šlechtic |
| Náboženství | českobratrské |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Václav Vilém z Roupova (1580? – 20. září 1641 Litoměřice) byl český šlechtic a politik, jeden z předních vůdců protihabsburského povstání v letech 1618–1620.[2][3]
Byl považován za jednoho z nejschopnějších stavovských politiků. Patřil mezi šlechtice, kteří nebyli popraveni na Staroměstském náměstí, neboť po bitvě na Bílé hoře uprchl do zahraničí.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Byl příslušníkem rozvětveného a starobylého rodu pánů z Roupova. O jeho mládí nejsou známy podrobnější informace. Václav Vilém studoval v Itálii a ve Švýcarsku. V Čechách mu patřila panství Žitenice[4] a Trnová u Prahy.[5] Byl členem Jednoty bratrské, zastáncem Rudolfova majestátu a v letech 1609–1611 stavovským direktorem.[3]
Období stavovského povstání
[editovat | editovat zdroj]Vždy hájil plány na svržení habsburské nadvlády a patřil k nejradikálnějším členům protikatolické opozice. Byl jedním z předních vůdců českého stavovského povstání v letech 1618–1620. Stal se prezidentem třicetičlenného stavovského direktoria a prosazoval sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a volbu Fridricha Falckého českým králem. Za Fridrichova panování pak zastával úřad nejvyššího kancléře.[4]
Období po Bílé hoře
[editovat | editovat zdroj]Po bělohorské bitvě uprchl s Fridrichem Falckým z Čech a žil v exilu. V nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě hrdla i veškerých statků. Žil v Berlíně, přestal se angažovat v politice a žil v ústraní. Po šesti letech v exilu žádal Ferdinanda II. o milost a povolení návratu do Čech. Pomáhal mu v tom Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic i Albrecht z Valdštejna. V roce 1629 byl amnestován.[6]
Do Čech se na krátko vrátil se saskými vojsky v roce 1631. Postaral se o pohřbení hlav popravených účastníků povstání vystavených na staroměstské mostecké věži. Ferdinand II. pohřbení ostatků popravených považoval za zradu a Václav Vilém z Roupova se opět musel uchýlit do exilu.
Podruhé se vrátil v roce 1641[4] v době tažení švédských vojsk do Čech pod vedením generála Johana Banéra. Stal se hejtmanem Švédy okupovaného kraje v okolí Litoměřic. V té době ho však postihla duševní nemoc a zemřel v roce 1641 v Litoměřicích.[3]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918 [online]. Libri [cit. 2015-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-03-31.
- ↑ a b c VYKOUPIL, Libor. Ecce Homo – Václav Vilém z Roupova, český šlechtic [online]. Český rozhlas, 2011-09-20 [cit. 2015-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-11.
- ↑ a b c ANDĚL, Rudolf, a kol. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Severní Čechy. Svazek III. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Žitenice – zámek, s. 544.
- ↑ Jaroslaus Schaller: Topographie des Königreichs Böhmen..., Achter Theil: Berauner Kreis. Prag und Wien 1788, s. 79
- ↑ LIŠKA, Vladimír. Staroměstská poprava českých pánů a měšťanů. Praha: Nakladatelství XYZ, 2009. 250 s.
