Vickers Vildebeest
| Vickers Vildebeest | |
|---|---|
 Vickers Vildebeest | |
| Určení | víceúčelový letoun torpédový bombardér lehký bombardér |
| Výrobce | Vickers Limited |
| První let | duben 1928 |
| Zařazeno | 1931 |
| Vyřazeno | 1944 |
| Uživatel | Royal Air Force Irák Španělsko Nový Zéland |
| Výroba | 1931–1936 |
| Vyrobeno kusů | 292 ks |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vickers Vildebeest byl britský dvouplošný lehký a torpédový bombardér vyvinutý společností Vickers Limited. Poprvé vzlétl roku 1928. Ve službě byl během 30. let a okrajově ještě v době druhé světové války. Tehdy však již byl zcela zastaralý. Jeho zahraničními uživateli byl Nový Zéland a Španělsko. Na jeho základě dále vznikl letoun pro spolupráci s armádou Vickers Vincent.[1]
Vývoj
[editovat | editovat zdroj]
Společnost Vickers letoun vyvinula na základě specifikací 25/25. Ty požadovaly letoun pro pobřežní operace, schopný operovat za dne jako lehký a torpédový bombardér. První prototyp (N230, později G-ABGE) nesl označení Vickers Type 132 a poháněl jej hvězdicový motor Bristol Jupiter VIII o výkonu 460 hp. Poprvé vzlétl v dubnu 1928 a v září 1928 byl odeslán ke zkouškám do zařízení Aeroplane and Armament Experimental Establishment (A&AEE), které doporučilo jeho výrobu. Kvůli problémům s vibracemi a přehříváním pohonné jednotky se výrobce rozhodl postavit druhý prototyp s hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Panther IIA. Ani s ním nebyl Vickers zcela spokojen, takže byly zkoušeny i jiné motory. První prototyp dostal motor Bristol Jupiter XF a později motor Bristol Jupiter XFBM o výkonu 600 hp, u nějž se podařilo potíže odstranit.[1]
V roce 1930 byl prototyp vybaven vodou chlazeným řadovým motorem Hispano Suiza 12Lbr o výkonu 600 hp. Jeho tovární označení bylo Vickers Type 216 a nesl trupové číslo O-3. Španělsko objednalo 25 letounů této verze (trupová čísla T1 až T25), které byly vyrobeny v továrně CASA. Licenční letouny byly označeny Vickers Type 245. Španělsko roku 1932 zakoupilo i prototyp Type 216 (trupové číslo EC-WII) a jeden další letoun.[1]
Roku 1931 britské královské letectvo objednalo první devítikusovou sérii Vickers Vildebeest Mk.I, po které následovala ještě druhá třináctikusová série. Jejich pohonnou jednotkou byl hvězdicový motor Bristol Pegasus IM3 o výkonu 635 hp. Následně výroba přešla na model Vildebeest Mk.II, vyrobených v počtu třicet kusů. Jeden letoun Mk.II byl roku 1933 upraven na verzi Vickers Type 252. Jeho motor byl ukryt v aerodynamickém prstenci.[1]
Nejrozšířenější verze Vickers Vildebeest Mk.III měla zvětšený kokpit a osádku rozšířenou ze dvou na tři členy. Celkem bylo postaveno 162 strojů verze Mk.III, z toho dvanáct pro Nový Zéland. Později Nový Zéland získal ještě 28 letounů Mk.III z britských přebytků. Vrcholnou verzí letounu byl model Vickers Vildebeest Mk.IV s motorem Bristol Perseus o výkonu 825 hp, který byl v aerodynamickém krytu a roztáčel stavitelnou vrtuli. Vzniklo jich celkem osmnáct kusů. Výroba letounu skončila roku 1937.[1]
Za druhé světové války se letouny Vildebeest ze Singapuru zapojily do obrany proti japonské invazi. V únoru 1942 deset přeživších letounů uniklo na Jávu, odkud podnikly torpédový útok na japonský konvoj. Poslední dva letouny 6. března 1942 havarovaly na Sumatře. Zastaralý letoun v boji utrpěl těžké ztráty.[1]
Vickers Vincent
[editovat | editovat zdroj]Jeden letoun Vildebeest Mk.I (S1714) byl upraven na prototyp letounu pro spolupráci s armádou Vickers Vincent (Vickers Type 266).[1] Vývoj typu 266 vedl šéfkonstruktér Rex Pierson na základě specifikací G.4/31. Poprvé vzlétl 24. listopadu 1932. Letoun měl sloužit v britských koloniích, takže byl prototyp testován například v Egyptě a Britské východní Africe. Mezi úpravy patřila instalace sklopného háku pro zachytávání zpráv od pozemních jednotek. Pilot ovládal pevný kulomet Vickers Mk.II, střelec kulomet Lewis a letoun byl dále vybaven závěsníky. Vickers Vincent byl ve službě od roku 1935. Celkem bylo vyrobeno 197 sériových letounů. Na počátku války byla Vincenty vyzbrojena 8. peruť v Adenu, 244. peruť v Iráku a 47. peruť v Súdánu. Celkem 22 strojů Vincent z britských přebytků převzalo Novozélandské královské letectvo a čtyři zakoupil Irák.[2]
Verze
[editovat | editovat zdroj]
- Vickers Vildebeest Mark I - vyrobeno 22 kusů
- Vickers Vildebeest Mark II - vyrobeno 30 kusů
- Vickers Vildebeest Mark III - vyrobeno 162 kusů
- Vickers Vildebeest Mark IV - vyrobeno 18 kusů
- Vickers Vincent – vyrobeno 197 kusů.
Dochovaný letoun
[editovat | editovat zdroj]
- Novozélandské letecké muzeum roku 1986 získalo vrak letounu Vildebeest Mk.III (NZ102) a některé komponenty dalších Vildebeestů a Vincentů. V muzeu probíhá jeho postupná renovace.[3]
- Letoun Vickers Vincent (K6357) vlastní novozélandský sběratel Don Subritzky.[4]
Specifikace
[editovat | editovat zdroj]Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Osádka: 3
- Rozpětí: 14,94 m
- Délka: 11,18 m
- Výška: 5,41 m
- Nosná plocha: 67,63 m²
- Pohonná jednotka: 1 × hvězdicový motor Bristol Pegasus IIM3 o výkonu 492 kW
- Hmotnost prázdného letounu: 1918 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 3674 kg
Výkony
[editovat | editovat zdroj]- Maximální rychlost: 229 km/h
- Dostup: 5180 m
- Dolet: 1006 km, s přídavnou nádrží 2012 km
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]- 1 × synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, umístěný v přídi
- 1 × kulomet Lewis v zadním střelišti
- pumy do hmotnosti 454 kg
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g Vickers Vildebeest [online]. BAE Systems [cit. 2023-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Vickers Vincent [online]. BAE Systems [cit. 2023-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Vickers Vildebeest Mk.III [online]. Air Force Museum of New Zealand [cit. 2023-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ BACK FROM THE DEAD [online]. Key Aero [cit. 2023-07-20]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vildebeest na Wikimedia Commons