Wikipedie:Transkripce tibetštiny
Tibetština je jazyk monosylabický, vyvíjející se směrem k polysylabičnosti. Jinými slovy, pojmy odpovídající indoevropským slovům jsou vyjádřeny někdy jednou, někdy více slabikami, které se však formálně ponechávají oddělené a je u nich ještě vnímán původní význam. Tibetská abeceda je fonetická, slabičná, slabiky se oddělují tečkou, věty svislou čarou.
Transliterace
[editovat | editovat zdroj]Tibetský text je možno bez ztráty informace transliterovat do latinky a případně zase zpět. Mezinárodním transliteračním systém přepisu tibetského písma do latinky je Wylieho transliterace tibetštiny.
V českém jazyce se často používá český přepis tibetštiny, který zavedl Josef Kolmaš a který omezuje použití původem anglických spřežek (ponechává -ng-, zavádí české ch). Pro český přepis (podobně jako u pinyinu) postačuje slovo přepsané ve Wylieho přepisu, tedy není třeba originální název v tibetském písmu.
Následují dvě tabulky. Ta levá zobrazuje tibetskou abecedu tak, jak se přepisuje v češtině; vpravo je Wylieho transliterace. Červenou tučnou barvou jsou zvýrazněny slabiky, které se v českém zápisu liší.
|
|
Úplná tibetská slabika je komponována ze shora uvedených znaků (ne všechny složky musí být použity a dodatečné znaky jsou brány jen z podmnožin uvedené abecedy) takto :
- Obsahuje-li jinou samohlásku než a, je to v originále vyznačeno modifikátorem (v případě e, i, o nadepsaným nad slabikou, v případě u podepsaným pod slabikou) - namísto [a] se píše (i vysloví) vyznačená samohláska,
- kmenovému znaku může předcházet prefix,
- kmenový znak může následovat postfix,
- kmenovému znaku může být nadepsán nadepsaný znak,
- kmenovému znaku může být podepsán podepsaný znak,
- kromě toho existují další méně frekventované znaky vystihující především rysy sanskrtu pro přepis náboženských výrazů.
Pomineme-li speciální znaky pro zápis sanskrtu, je postup transliterace slabiky takovýto:
Zapíšeme prefix bez samohlásky - nadepsaný znak bez samohlásky - kmen se samohláskou podle modifikátoru; není-li ho, pak „a“ - podepsaný znak bez samohlásky - postfix bez samohlásky.
Zdálo by se, že dvouznakovou slabiku s implicitním „a“ lze chápat dvojím způsobem: jako prefix a kmen nebo kmen a postfix; takový případ ale nenastává; množiny použitelných prefixů a postfixů sice nejsou disjunktní, mají společné s a d, ale je-li některé z nich použito jako prefix, je použit vždy i postfix.
Transkripce
[editovat | editovat zdroj]K zápisu cizojazyčných výrazů pocházejících z jazyků nepíšících latinkou se podle pravidel češtiny užívá fonetická transkripce. Ke správnému vyslovování a tedy transkripci tibetštiny je třeba znát další pravidla, neboť tibetský pravopis je značně historický. Především platí, že prefixy a některé postfixy se nevyslovují a že některé postfixy přehlasují kmenovou samohlásku. Spřežka -ng- se vyslovuje jako anglické koncové -ng a při transkripci se ponechává beze změny (jako postfix se vyslovuje, nepřehlasuje). Při přepisu je však nutno dbát i dalších pravidel a výjimek, kterých není zrovna málo. Podrobně viz např.:
- Josef Kolmaš, „O přepisu (transliteraci) a výslovnosti (transkripci) tibetských slov“, in: ŽAGABPA, Cipön Wangčhug Dedän. Dějiny Tibetu. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2000. ISBN 80-7106-410-6. S. 388–390.
Problém je rovněž v tom, že ne každý badatel používá stejný transliterační systém a v literatuře se najde mnoho různých způsobů přepisů téhož termínu. Špatně se proto dostává k onomu původnímu termínu, tzn. termínu ve Wylieho přepisu. Pokud je přepisů více, nezbývá, než termín najít v tibetském písmu, přepsat ho pomocí Wylieho přepisu a pak do Kolmašovy transliterace do české transkripce s pomocí zmiňovaných pravidel. Znalci samozřejmě přepisují rovnou z tibetského písma do češtiny.
Další problém nastává u psaní vlastních jmen. Tibetština nerozlišuje velká a malá písmena, jako je tomu v Západní kultuře, nepoužívá žádný prostředek k vyznačení víceslabičných vlastních jmen. Badatelé většinou v tibetských jménech dvě či více složek rozlišují v závislosti na jejich významu. Sám Josef Kolmaš, který dříve psal jména zvlášť (např. Ňathi Cänpo - viz Žagabpa: Dějiny Tibetu, 2000), v posledních letech od tohoto upustil (a píše Ňathicänpo - viz Starověký Tibet 2006; Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie 2009). Ze zcela praktických důvodů se jeví jako schůdnější varianta psát složky jména odděleně. Při deklinaci je však vhodné ohýbat pouze druhé jméno, první se z pochopitelných důvodů (bývá tomu tak i v odborné literatuře) nechává vždy v nominativu.
Snad nejrozsáhlejší „sbírkou“ správných českých přepisů tibetštiny je dostupný na webu TIBINFO, takže přepisy je možné hledat hned přímo tam (jak? takto).