Přeskočit na obsah

Wikipedie:Transkripce tibetštiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tibetština je jazyk monosylabický, vyvíjející se směrem k polysylabičnosti. Jinými slovy, pojmy odpovídající indoevropským slovům jsou vyjádřeny někdy jednou, někdy více slabikami, které se však formálně ponechávají oddělené a je u nich ještě vnímán původní význam. Tibetská abeceda je fonetická, slabičná, slabiky se oddělují tečkou, věty svislou čarou.

Transliterace

[editovat | editovat zdroj]

Tibetský text je možno bez ztráty informace transliterovat do latinky a případně zase zpět. Mezinárodním transliteračním systém přepisu tibetského písma do latinky je Wylieho transliterace tibetštiny.

V českém jazyce se často používá český přepis tibetštiny, který zavedl Josef Kolmaš a který omezuje použití původem anglických spřežek (ponechává -ng-, zavádí české ch). Pro český přepis (podobně jako u pinyinu) postačuje slovo přepsané ve Wylieho přepisu, tedy není třeba originální název v tibetském písmu.

Následují dvě tabulky. Ta levá zobrazuje tibetskou abecedu tak, jak se přepisuje v češtině; vpravo je Wylieho transliterace. Červenou tučnou barvou jsou zvýrazněny slabiky, které se v českém zápisu liší.

ka kha ga nga
ča čha dža ňa
ta tha da na
pa pha ba ma
ca ccha dza wa
ža za 'a ja
ra la ša sa
ha a
ka kha ga nga
ca cha ja nya
ta tha da na
pa pha ba ma
tsa tsha dza wa
zha za 'a ya
ra la sha sa
ha a

Úplná tibetská slabika je komponována ze shora uvedených znaků (ne všechny složky musí být použity a dodatečné znaky jsou brány jen z podmnožin uvedené abecedy) takto :

  • Obsahuje-li jinou samohlásku než a, je to v originále vyznačeno modifikátorem (v případě e, i, o nadepsaným nad slabikou, v případě u podepsaným pod slabikou) - namísto [a] se píše (i vysloví) vyznačená samohláska,
  • kmenovému znaku může předcházet prefix,
  • kmenový znak může následovat postfix,
  • kmenovému znaku může být nadepsán nadepsaný znak,
  • kmenovému znaku může být podepsán podepsaný znak,
  • kromě toho existují další méně frekventované znaky vystihující především rysy sanskrtu pro přepis náboženských výrazů.

Pomineme-li speciální znaky pro zápis sanskrtu, je postup transliterace slabiky takovýto:

Zapíšeme prefix bez samohlásky - nadepsaný znak bez samohlásky - kmen se samohláskou podle modifikátoru; není-li ho, pak „a“ - podepsaný znak bez samohlásky - postfix bez samohlásky.

Zdálo by se, že dvouznakovou slabiku s implicitním „a“ lze chápat dvojím způsobem: jako prefix a kmen nebo kmen a postfix; takový případ ale nenastává; množiny použitelných prefixů a postfixů sice nejsou disjunktní, mají společné s a d, ale je-li některé z nich použito jako prefix, je použit vždy i postfix.

Transkripce

[editovat | editovat zdroj]

K zápisu cizojazyčných výrazů pocházejících z jazyků nepíšících latinkou se podle pravidel češtiny užívá fonetická transkripce. Ke správnému vyslovování a tedy transkripci tibetštiny je třeba znát další pravidla, neboť tibetský pravopis je značně historický. Především platí, že prefixy a některé postfixy se nevyslovují a že některé postfixy přehlasují kmenovou samohlásku. Spřežka -ng- se vyslovuje jako anglické koncové -ng a při transkripci se ponechává beze změny (jako postfix se vyslovuje, nepřehlasuje). Při přepisu je však nutno dbát i dalších pravidel a výjimek, kterých není zrovna málo. Podrobně viz např.:

  • Josef Kolmaš, „O přepisu (transliteraci) a výslovnosti (transkripci) tibetských slov“, in: ŽAGABPA, Cipön Wangčhug Dedän. Dějiny Tibetu. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2000. ISBN 80-7106-410-6. S. 388–390.

Problém je rovněž v tom, že ne každý badatel používá stejný transliterační systém a v literatuře se najde mnoho různých způsobů přepisů téhož termínu. Špatně se proto dostává k onomu původnímu termínu, tzn. termínu ve Wylieho přepisu. Pokud je přepisů více, nezbývá, než termín najít v tibetském písmu, přepsat ho pomocí Wylieho přepisu a pak do Kolmašovy transliterace do české transkripce s pomocí zmiňovaných pravidel. Znalci samozřejmě přepisují rovnou z tibetského písma do češtiny.

Další problém nastává u psaní vlastních jmen. Tibetština nerozlišuje velká a malá písmena, jako je tomu v Západní kultuře, nepoužívá žádný prostředek k vyznačení víceslabičných vlastních jmen. Badatelé většinou v tibetských jménech dvě či více složek rozlišují v závislosti na jejich významu. Sám Josef Kolmaš, který dříve psal jména zvlášť (např. Ňathi Cänpo - viz Žagabpa: Dějiny Tibetu, 2000), v posledních letech od tohoto upustil (a píše Ňathicänpo - viz Starověký Tibet 2006; Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie 2009). Ze zcela praktických důvodů se jeví jako schůdnější varianta psát složky jména odděleně. Při deklinaci je však vhodné ohýbat pouze druhé jméno, první se z pochopitelných důvodů (bývá tomu tak i v odborné literatuře) nechává vždy v nominativu.

Snad nejrozsáhlejší „sbírkou“ správných českých přepisů tibetštiny je dostupný na webu TIBINFO, takže přepisy je možné hledat hned přímo tam (jak? takto).