Explorer 3
Explorer 3 | |
---|---|
COSPAR | 1958-003A |
Katalogové číslo | 6 |
Start | 26. března 1958, 17:31 UTC |
Kosmodrom | Cape Canaveral Air Force Station |
Nosná raketa | Juno 1 |
Stav objektu | zanikla v atmosféře |
Zánik | Zánik |
Zánik | 27. června 1958 |
Provozovatel | Army Ballistic Missile Agency (USA) |
Výrobce | JPL (USA) |
Druh | vědecká družice |
Hmotnost | 14,1 kg |
Délka | 2,03 m |
Parametry dráhy | |
Apoapsida | 2 799 km |
Periapsida | 186 km |
Sklon dráhy | 33,38° |
Doba oběhu | 115,7 min |
Excentricita dráhy | 0,165 894 |
Velká poloosa dráhy | 7 870,7 km |
Teleskop | |
Průměr | 0,15 m |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Explorer 3 (mezinárodní označení 1958 Gamma) byla americká družice Země vypuštěná v březnu 1958, v rámci programu Explorer to byla třetí vypuštěná sonda, druhá, která se dostala na oběžnou dráhu (sondě Explorer 2 se to nepodařilo). Cíle mise a konstrukce sondy byly stejné, jako u Exploreru 1. Sonda byla úspěšná, byl potvrzen objev Van Allenových radiačních pásů.
Příprava ke startu
[editovat | editovat zdroj]Nosná raketa Juno I vycházela ze sondážní rakety Jupiter-C. Jupiter-C vznikl v roce 1954 a byl aktivně využíván do roku 1955. Po vypuštění sovětského Sputniku 1 v roce 1957 začala Army Ballistic Missile Agency (ABMA) ve spolupráci s JPL (Jet Propulsion Laboratory) renovovat raketu Jupiter-C, aby byla schopná vynést do kosmu funkční družici, zvládli to za 84 dní.
Průběh letu
[editovat | editovat zdroj]Nosná raketa Juno I se satelitem odstartovala z Cape Canaveral Air Force Station na Floridě 26. března 1958 v 17:31:00 UTC. Satelit obíhal po eliptické dráze ve výšce 186 km až 2799 km se sklonem dráhy k rovníku 33,38°. Zemi sonda oběhla za 115,7 min.
Mise byla považována za velice úspěšnou, jelikož potvrdila objev radiačních Van Allenových pásů, objevených prvním Explorerem v lednu 1958. Explorer 3 shořel v atmosféře Země 27. června 1958, 93 dnů po startu. Dnes je replika sondy umístěna v Národním leteckém a kosmickém muzeu (National Air and Space Museum) ve Washingtonu.
Technická data
[editovat | editovat zdroj]Družice měla válcový tvar o délce 2,05 m a průměru 0,165 m včetně pevně připojeného posledního stupně nosné rakety. Celková hmotnost sondy byla 14,1 kilogramů, z toho 8,4 kg tvořily přístroje:
- detektory kosmického záření
- citlivé mikrofony pro detekci nárazů mikrometeoritů
- odporové detektory, měřící erozi materiálu působením dopadu mikrometeoritů
- teploměry, měřící vnější a vnitřní teplotu.[1]
Oproti Exploreru 1 byl Explorer 3 vybaven malým palubním magnetofonem kvůli záznamům měření během průletu na odvrácené straně Země[2]. Elektrickou energii dodávaly chemické baterie.
Reference
[editovat | editovat zdroj]Tento text nebo jeho část byla převzata z článku 1958-003A (γ) - Explorer 3 (verze 2004-12-07 21:17:31 UT) uveřejněného na stránkách SPACE 40, jehož autorem je Antonín Vítek
(licence GFDL a CC-BY-SA 3.0, povolení autora).
- ↑ VÍTEK, Antonín. 1958-003A (γ) - Explorer 3 [online]. Velký katalog družic a kosmických sond SPACE 40, rev. 2004-12-7 [cit. 2011-01-09]. Dostupné online.
- ↑ PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Nečekané objevy, s. 38.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Explorer 3 na Wikimedia Commons