Josef Charvát (lékař)

prof. MUDr. Josef Charvát, DrSc.
prof. MUDr. Josef Charvát, DrSc.
	Josef Charvát (Časopis lékařů českých, 1957)
Narození	6. srpna 1897; Královské Vinohrady
Úmrtí	31. ledna 1984 (ve věku 86 let); Praha
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Alma mater	1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	lékař, pedagog, politik, vysokoškolský učitel a vědec
Ocenění	Cena nadace Léona Bernarda (1968)
Funkce	rektor Univerzity Karlovy (1969–1970)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Charvát (6. srpna 1897 Královské Vinohrady^[1] – 31. ledna 1984 Praha) byl český lékař interní medicíny, zakladatel české endokrinologie. Byl profesorem vnitřního lékařství na Karlově univerzitě a také autorem filosofických úvah, pedagogem a skautským činovníkem.

Život

Narodil se v chudé rodině vyučeného kováře a zámečníka, zaměstnance Elektrických podniků v Praze. V roce 1912 vstoupil do skautské družiny Kamzíků, kterou později vedl a s níž založil 2. pražský skautský oddíl.^[2]

Vystudoval gymnázium v Praze, maturoval s vyznamenáním v roce 1916.^[3] Začal studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy, v roce 1916 musel však studium přerušit a narukovat k dělostřelectvu. Později bojoval na třech různých frontách 1. světové války.

Po návratu z fronty založil 9. oldskautský oddíl, jeden z prvních oddílů pro dospělé skauty.^[4] V roce 1922 byl zvolen do náčelnictva Svazu skautů, v roce 1932 pak jeho místostarostou a po odchodu Edvarda Beneše z pozice starosty v roce 1935 vykonával tuto funkci až do sloučení s Junákem, kdy odešel z aktivní služby^[2] a byl zvolen čestným velitelem.

Promoval až v roce 1923.^[5] Chtěl se věnovat psychiatrii, ale v tomto oboru nenašel umístění v Praze. Nastoupil na II. interní kliniku, kde se začal věnovat biochemii a endokrinologii. O rok později zveřejnil svou habilitační práci z oboru endokrinologie o účinku inzulinu.

Později studoval ve Francii a v Anglii (Londýn, Cambridge). V roce 1935 byl navržen na místo profesora vnitřního lékařství, k jeho jmenování však došlo až v roce 1946.^[3] Byl iniciátorem vzniku Československé endokrinologické společnosti a byl jejím prvním předsedou (s výjimkou let 1949 – 1951) až do roku 1973.^[6]

Dne 1. září 1939 byl zatčen gestapem pro odbojovou aktivitu a vězněn ve věznici Pankrác a v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Dlouho se mělo za to, že se o jeho propuštění zasloužil tehdejší švédský korunní princ Gustav VI. Adolf údajnou přímou intervencí u Hitlera. S Gustavem Adolfem se Charvát sice znal ze skautského setkání Moot ve Švédsku z roku 1937, ale tuto účelovou historku vyvrátilo pátrání australského novináře W. H. Burkeho, shrnuté v knize s názvem Čtyřiatřicet. Propuštění zařídil Albert Göring, mladší (a nejspíše nevlastní) bratr význačného nacisty Hermanna Göringa, inženýr a dosazený ředitel Škodových závodů, se kterým se Charvát znal z předválečné doby. Svého příjmení Göring využil nejen k propuštění profesora Charváta, ale i k pomoci dalším 33 lidem, významným i obyčejným. Po válce byl očištěn norimberským i českým soudem.

Jako lékař se zapojil do pražského povstání v květnu 1945.

Byl členem zednářské lóže Národ č. 1 v Orientu Praha.^[7]

V roce 1945 založil III. interní kliniku na Univerzitě Karlově v Praze a do roku 1970 byl jejím přednostou. V 50. letech se později snažil o vyvrácení ideologických chybných interpretací z oboru biologie. Vyhýbal se funkcím, které byly navázány na politickou příslušnost.^[8] V roce 1969 byl krátce rektorem Univerzity Karlovy.^[9] K rektorské inauguraci po srpnové okupaci 1968 však nedošlo.^[10] O rok později se vzdal vedení kliniky, působil zde však jako vědecký pracovník.

Je považován za zakladatele české endokrinologie, která byla jeho hlavním oborem. Zabýval se též stresem, imunologií a dalším vzděláváním lékařů. Byl propagátorem lékařské kybernetiky a genetiky. Jako první na světě používal inzulin jako katalyzátor výživy při stavech slabosti a vyčerpání. Je autorem tzv. Charvátovy diety pro rychlé hubnutí, dnes již opuštěné.

Byl zastáncem tradice etického, vědeckého a syntetického pohledu jak na pacienta, tak na celý obor vnitřního lékařství. Psal medicínsko-humoristicky zaměřené populární články a též i filosofická díla. Vycházel z humanistické tradice, užíval syntetického myšlení. Je autorem úvah, které začleňují medicínu do širšího kontextu.^[11] Jeho hlavním odborným dílem je kniha Choroby žláz s vnitřní sekrecí (1935).

Léčil řadu významných osobností z řad politiků, umělců i jiných prominentů (např. Antonín Švehla, Edvard Beneš, Marta Gottwaldová). V roce 1953 byl jako první lékař předvolán k umírajícímu prezidentovi Klementu Gottwaldovi, kterému diagnostikoval zápal plic.^[12] Za svou práci získal řadu ocenění: byl nositel Řádu republiky, Řádu práce a Řádu Zlaté hvězdy, Státní ceny Klementa Gottwalda, dostal titul Hrdina socialistické práce, byl čestným doktorem Karlovy univerzity a dalších světových univerzit a členem poradního sboru pro vědu a techniku v OSN.

Zemřel 31. ledna 1984 v Praze.

Citáty

Léčba nesmí nemocnému způsobovat větší problémy, než pro které byla zavedena.^[13]

Člověk nemůže všechno znát, ale měl by o všem důležitém vědět

Dílo

Dnešní svět a zednářství, 1949
Život, adaptace a stress, 1969
Člověk a jeho svět, 1974
Můj labyrint světa, 2005

Odkazy

Reference

↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených Vinohrady – sv. Ludmila, sign. VIN N7, s. 110. Dostupné online.
↑ ^a ^b Josef Charvát a jeho doba – skauting. Inspiromat [online]. Národní institut dětí a mládeže [cit. 2020-03-30]. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}
↑ ^a ^b CODR, Milan; ČERNÝ, Jiří. Přemožitelé času sv. 6. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Josef Charvát, s. 52–55.
↑ ŠANTORA, Roman; NOSEK, Václav; JANOV, Slavomil, DOSTÁL, Václav. Skautské století. 1. vyd. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4.
↑ Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 5, Matrika doktorů Univerzity Karlovy V., strana 2211. Dostupné online.
↑ WWW.SINACEK.CZ. Historie - Česká endokrinologická společnost. www.endokrinologie.cz [online]. [cit. 2018-09-10]. Dostupné online.
↑ Řádná a dokonalá Lóže Národ č. 1 v Orientu Praha. www.lnarod.cz [online]. [cit. 2018-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-01.
↑ Josef Charvát a jeho svět. vesmir.cz [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné online.
↑ Seznam rektorů 1918 - 2017. Univerzita Karlova. Dostupné online [cit. 2018-09-10]. (anglicky)
↑ RABOCH, Jiří; GINTEL, Allan; HILDPRANTOVÁ, Rita. S anděly nad hlavou. Praha: Gasset, 2015. 256 s. Kapitola „vondráčkovy přednášky“ po padesáti letech (Martin Bojar), s. 65.
↑ http://www.lekarskeknihy.cz/?id=80-7262-244-7
↑ Krev na rukou Klementa Gottwalda – Strach ze Stalina a alkohol z něj udělaly trosku | Krvavá léta | TelevizeSeznam.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
↑ Nežádoucí účinky léčiv. S. 1. Státní ústav pro kontrolu léčiv [online]. 2008. Čís. 2, s. 1. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Charvát na Wikimedia Commons
Osoba Josef Charvát ve Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Charvát (lékař)
životopis na stránkách^{[nedostupný zdroj]} NLK
životopis a reeditované dílo Dnešní svět a zednářství
životopis na stránkách Českého rozhlasu
Charvátovy vzpomínky na skauting Archivováno 21. 6. 2012 na Wayback Machine.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[MatrN-1] Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených Vinohrady – sv. Ludmila, sign. VIN N7, s. 110. Dostupné online.

[:1-2] Josef Charvát a jeho doba – skauting. Inspiromat [online]. Národní institut dětí a mládeže [cit. 2020-03-30]. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}

[:0-3] CODR, Milan; ČERNÝ, Jiří. Přemožitelé času sv. 6. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Josef Charvát, s. 52–55.

[:02-4] ŠANTORA, Roman; NOSEK, Václav; JANOV, Slavomil, DOSTÁL, Václav. Skautské století. 1. vyd. Praha: Junák - svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4.

[DoktoriUK-5] Archiv Univerzity Karlovy, fond Matriky Univerzity Karlovy, inventární číslo 5, Matrika doktorů Univerzity Karlovy V., strana 2211. Dostupné online.

[6] WWW.SINACEK.CZ. Historie - Česká endokrinologická společnost. www.endokrinologie.cz [online]. [cit. 2018-09-10]. Dostupné online.

[7] Řádná a dokonalá Lóže Národ č. 1 v Orientu Praha. www.lnarod.cz [online]. [cit. 2018-09-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-01.

[8] Josef Charvát a jeho svět. vesmir.cz [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné online.

[9] Seznam rektorů 1918 - 2017. Univerzita Karlova. Dostupné online [cit. 2018-09-10]. (anglicky)

[10] RABOCH, Jiří; GINTEL, Allan; HILDPRANTOVÁ, Rita. S anděly nad hlavou. Praha: Gasset, 2015. 256 s. Kapitola „vondráčkovy přednášky“ po padesáti letech (Martin Bojar), s. 65.

[11] ttp://www.lekarskeknihy.cz/?id=80-7262-244-7

[12] Krev na rukou Klementa Gottwalda – Strach ze Stalina a alkohol z něj udělaly trosku | Krvavá léta | TelevizeSeznam.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

[13] Nežádoucí účinky léčiv. S. 1. Státní ústav pro kontrolu léčiv [online]. 2008. Čís. 2, s. 1. Dostupné online. ^{[nedostupný zdroj]}

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

Rektoři Univerzity Karlovy

1882–1920 (česká Karlo-Ferdinandova univerzita)	1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý

od 1920 (Univerzita Karlova)	1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková

Seznam rektorů Univerzity Karlovy